Svět je jako krajina tisíců cest a tisíců tváří,
přesto může být bezejmenný a putování jím bezcílné –
a tak mi řekni, jak ten svět získá tvář,
jak lidské kroky v něm zanechají smysluplnou stopu?
Můžeš říci: znám tě světě, i když jsi neznámý...
neb nemusíš vidět cestu pro vědomí, že tam nějaká je:
cesta se objeví, vstoupíš-li na ni,
Není žádný pastýř – jsi jen ty,
stojící před nekonečnými obzory světů,
a cítíš, že je to tmářství, být spoután a tiše trpět,
a víš, že krása nemá žádný tvar,
bolest je bez chuti,
myšlenky nelze zkrotit
a že tvé prázdné ruce jsou jen sebeklam...
Ač svět není růžovou zahradou,
není prost naděje –
jež se rozprostírá v těch nesmírných horizontech světů,
kde není síly, jež by je spoutala –,
že vedle té žumpy v něm exituje i krása.
Stojíš před prázdným plátnem se štětcem v ruce
a roztíráš snová vlákna ve hvězdokupě,
v jedné dlani plápolá ti slunce a ve druhé koupe se měsíc;
tebe zrodilo nekonečno, tak jako dítě maluješ světlo,
neb víš, že ač to tu nepřežiješ, tvé dílo i tak přetrvá...
Upokoj se a věz, že
i ztráta může být vysvobozením,
odpoutání se může působit jako magnet,
neboť to, co tě často poutá, je domněnka –
hradby mysli znepokojené nezměrností...
Není chybou vidět víc,
není chybou jít dál,
není chybou nořit se hlouběji.
Stojíš na prahu nového světa, jenž je krajinou tisíců cest...
a moudrostí je vtisknout mu podobu, zesmysluplnit své kroky v něm –
jinak je peklo chladem a chlad peklem.
To není konec příběhu – to se jen uzavřela jedna kapitola.
Nikde nic nemá konce – vše je jen neustálou přeměnou.