Tento blog je věnován mé vlastní autorské poezii, poezii v próze, úvahám, výkladům a překladům, které bych ráda sdílela. Mé srdce hoří vášní pro tanec i psaní jakožto cestám tvořivé sebeexprese. Obé hovoří vlastním a mně líbivým jazykem, jenž metamorfuje, alchemizuje a odhaluje vnitřní svět. Zde zní hlas tichý, jenž touží být vyslyšen; zde bije srdce divoké jako tančící derviš. Mé já je poezií v pohybu, svým tancem promlouvám.
Mohutný strážce Věčnosti,
ukotvils mě v realitě světů;
spojena se Zemí vztahuji se k nebi,
svými pažemi dosahuji Všehomíra;
dotýkám se snů,
mizím do divutvorných dimenzí.
Platan © Ladanseuse
Koncept 5. 10. 2023 při Autentickém pohybu u R. M.; editace, publikace 19. 11. 2023
Kráčím krajinou Neznáma;
tápajíc, nevím, kudy kam.
Kroky vážím opatrně,
bázní chvějíc se.
Kdosi, cosi v cestě mi stojí...
cítím – chlad; teplo – cítím;
obrysy se rozplývají, zvuky mne obestírají.
Obklopil mne
prostor Nekonečna,
prostor bezhraniční.
Prchavý je dotyk;
mé tělo zmizelo,
mé nitro se s Nesmírnem spojilo.
Ovívá mě láskyplný dech,
cítím pod chodidly měkounký mech,
vznáší se ve vzduchoprázdnu tělo mé,
dotyk jemně chladivý laská mě.
Má kůže si hoví v kolébce Tvých dlaní;
v náruči bezpečí spočinout si přeji,
rozplynout se v Nesmírnosti,
navěky cítit Přijetí.
Srdce mé
zpívá,
duši mou
klid
obestírá.
Kolébavá
je
ukolébavka
nahá.
Vánek – jsi – tvář mou ovívající;
příliv – šlápěje mé omývající;
pírko – šimrající mě v dlani;
pěna – jež duši mou jemně hladí;
hlasem – šumíš – jenž vábí.
Tu – jsi – mé druhé já – na dotyk;
dech – vycházeje z Tebe – mlžně mě zahalil;
safír – Tvého zření – fluidně se do mě vpil;
srdce mé – nitra Tvého pokoj – naplnil
ve vřelém slunce objetí.
Oceán – jsi – tiše se přilévaje,
bytost mou celou – pocity – zaplavuje
a pak – mizíš ve vlnách – v dál oceán se odlévaje,
mimo dosah – zachytit ni kapky nedá se.
O náruči – jezera klidného – sním,
o tom moci se – do vod jeho – celá ponořit,
opít se – něžností, láskou – obklopit,
jen – v hloubi Tebe – dlít.
Slzy prýštící z hlubiny Tvé © Ladanseuse
Editace podkladu dat. 23. 4. 2022
Voda, vyvěrající z života pramene, je kontinuem: plyne a vlévá se do věčného oceánu času. Nepřeryvně se přilévá a odlévá, pěnivě omývajíc písek břehů vlivem stříbřitě chladné luny, jíž samu elementárně tvoří, stejně jako je esencí našeho fyzického já, kdy rodíme se z lůna vody a z našeho srdce tryská rudý intravenózní proud, cirkulující v nás i z nás vycházející v měsíčním cyklu. Jako by to v nás bylo symbiotické s tím vně: obé je identické povahy.
Její tok je vlnivý jako kadeře vlasů, jež hladíš a proklouzávají ti mezi prsty; vzdouvá se jako vrcholky hor, oblá jako ženské křivky; točí se ve víru chaosu, vše nenasytně pohltivší v hlubinách svých očí; šumivě bublá v měkoučké pěně, když vznášíš se v jejím náručí; je jemně zurčivá jako potůček či divoce neskrotná jako příval.... Voda je síla životadárná, voda je žena, voda je životem všehomíra.
Jak omývá a odplavuje, voda je očistná přeměna: na bázi fyzické i ve sféře psyché bere si zlé a dává dobré.. Jako by se s měsíční krví vyplavila bolest a veškerý zánik, načež prostor byl dán novému zárodku radosti života. Odhoď svůj starý, nepotřebný šat, ponoř své tělo do vod jezera a smyj ze sebe špínu i splín; vhoď Moranu, zlou zimu, do proudu řeky, ať odnese ji v dál a oživí v tobě slunce zář i žár; hořké nářky nechť odplaví posvátnost tvých slzí, mocně se ven deroucích, skrze než srdce svou pravdu promlouvá; zatanči si mezi kapkami deště, jenž spláchne prach, stopy zahladí, žízeň uhasí i schladí spalující žár...
Voda je ztělesněním rčení, že „to měkké je silné"; svou jemností, fluiditou a poddajností je – navzdory zdání – mocnější než rigidní tvrdost.... aneb slovy Keitha Richardse, „silní lidé jsou vždy něžní; to jen slaboši se tváří silácky" či viz připodobnění Bruce Leea k „bambusu či vrbě, přeživších ohýbáním ve větru", zatímco „ten nejtvrdší [nehybný] strom se zlomí nejsnadněji". Její síla nespočívá v agresi, nýbrž ve zvláštní formě flexibilní houževnatosti, s níž nakonec rozemele i kámen. Voda je silnější než led: to, že „voda naslouchá s porozuměním", ji činí tvárnou, vlídnou a přístupnou, zatímco zmrznutím ztuhne, stane se neohebnou a neústupnou, tudíž „led neodpouští". Nechť tedy led roztaje a zkapalní,, neb na tomto světě je třeba více lidskosti a něžnosti, neb je nám třeba otevřít se lásce.
Bruce Lee hovoří o vodě „protékající prasklinami", jež „není asertivní, ale přizpůsobuje se objektu, a tak si najde cestu kolem či skrze něj". Jako by naše okolí, ale i my sami jsme byli vodou: „jsme proměnní, nic není fixně dáno', a tak jedině prosti vnitřní zkostnatělosti,, s prázdnou myslí, „neforemní a beztvaří jako voda" se dokážeme „měnit spolu s proměnlivým" a „vnější svět se nám vyjeví.'. Jeho moudrost praví: „Plyňte, zcela otevření, v živoucím momentu. V pohybu, buďte vodou. V klidu, buďte zrcadlem. Odpovězte jako echo.'
Voda je jednou z prazákladních substancí univerza, bez níž není života – zrodu, plynutí, proměny, očisty, dobra, věčnosti. Můj vztah ní je mnohovrstevný; miluji ji; je vně mě i ve mně.
„Nakonec se proměníme v příběhy,"
v uších čísi slova zní mi –
ale vždyť my již jsme jimi,
příběhy živoucími!
Nalézt cesty bychom měli,
cesty k jejich vyprávění,
ještě než nás samých není,
než staneme se vzpomínkami!
Když jsem opouštěla toto místo, věděla jsem, že mě čeká nový svět – svět, v němž mohu naplno vnímat jeho krásy, protože má mysl je obestřena sladkou nevědomostí, v níž moje bolest klimbá kdesi na pokraji propasti; svět, v němž radost rozjitří všechny mé mysly a ponoří mě do klidu duše se srdcem vidoucím a otevřeným všemu.
Vidím vzdouvající se moře, vnímám jeho krutou láskyplnost, cítím jeho slanou příchuť všude na svém těle; moře je hořkosladké, hlubina nekonečného modra, hlubina krás i neviditelných přízraků. Slyším jeho kolébavý šum, cvrlikání cikád a šustění piniového jehličí... jak větve se kývají ve větru a oleandry otevírají své krásné květy světu vůní, zvuků a dotyků, které ve mně vzbuzují divokou lásku a náklonnost...
Strmé vražedné útesy hor ční nad blankytem oceánu spočívajícím v jejich lůně. Krajina posetá tisícovkami zakrslých stromků a keříků... horizont hor... domy bez oken a střech, jimž zůstaly jen stěny; domy s trčícími dráty a zářící holými cihlami; domy s bělostnou omítkou a světýlkem v oknech... země pustá a práždná, země zplundrovaná a smutná, země krásná a divoká, země nikoho, země smrti a přesto plná rašícího neoblomného života... kout země, z níž čpí opuštěnost a v níž se navždy zabydlela bolest; kout země, kde je stále cítit válka, jejíž hrozivé oči byly vždycky slepé a jejíž srdce bylo nenasystné... A ty zničené domy bývaly kdysi domovy, jež lidé opustili, anebo v nich nalezli smrt – kdo ví? Ta hrůzostrašná otázka se vznáší nad tou pustinou, plnou života přírody i plnou lidské smrti...
Pak se vše obrací k životu... životu dlícím v domcích utopených v záplavě květů... v desítkách kaváren rozezvučených hudbou i slovy, provoněných jídlem a lákajících zmrzlinou... na přelidněných cestách a plných plážích pulsujícího města. A vrčení motorů aut a motorek, dunění diskoték, hukot větru, hlahol tisíců slov, údery zvonů, řev vln zuřivě bijících o útesy a šumivě omívajících břehy – vln, jež kolébají v konejšivém náručí, ale zároveň dokáží i zabít...
Je červnové léto... Žhavé slunce je neúprosné, ale na stinných, vlhkých a zelených místech je život plný vjemů. Stromy se všechny sklánějí k moři v tiché úctě, z němé nutnosti – proč vlastně? – a vytvářejí oázu klidu a úkryt před sluncem; tyčí se k nebi, ty stromy, tak blahodárné, nádherné a pokojné...
Podél moře polehávají, posedávají či se procházejí stovky lidí... po pláži... pod rákosovými asijskými stříškami v barech lemovaných surfovými prkny a provoněných mořem, každý s vlastní hudební kulisou... v kavárnách s desítkami židlí a stolků... u stánků s popkornem, zmrlinou, obrázky, bižutérií, klobouky, plavkami a jiným oblečením, cédéčky, mušlemi, ovocem – u stánků snad se vším, co existuje...
Tam všude jsou lidé... a sentimenální obrázky domečků a penzionů v záplavě rozkvetlé zeleně; kaktusů, vína, fíků, oleandrů, palem, pinií... zatímco ty hory nad nimi ukrývají svoji hrozivou prázdnotu...
Svět je jako krajina tisíců cest a tisíců tváří,
přesto může být bezejmenný a putování jím bezcílné –
a tak mi řekni, jak ten svět získá tvář,
jak lidské kroky v něm zanechají smysluplnou stopu?
Můžeš říci: znám tě světě, i když jsi neznámý...
neb nemusíš vidět cestu pro vědomí, že tam nějaká je:
cesta se objeví, vstoupíš-li na ni,
Není žádný pastýř – jsi jen ty,
stojící před nekonečnými obzory světů,
a cítíš, že je to tmářství, být spoután a tiše trpět,
a víš, že krása nemá žádný tvar,
bolest je bez chuti,
myšlenky nelze zkrotit
a že tvé prázdné ruce jsou jen sebeklam...
Ač svět není růžovou zahradou,
není prost naděje –
jež se rozprostírá v těch nesmírných horizontech světů,
kde není síly, jež by je spoutala –,
že vedle té žumpy v něm exituje i krása.
Stojíš před prázdným plátnem se štětcem v ruce
a roztíráš snová vlákna ve hvězdokupě,
v jedné dlani plápolá ti slunce a ve druhé koupe se měsíc;
tebe zrodilo nekonečno, tak jako dítě maluješ světlo,
neb víš, že ač to tu nepřežiješ, tvé dílo i tak přetrvá...
Upokoj se a věz, že
i ztráta může být vysvobozením,
odpoutání se může působit jako magnet,
neboť to, co tě často poutá, je domněnka –
hradby mysli znepokojené nezměrností...
Není chybou vidět víc,
není chybou jít dál,
není chybou nořit se hlouběji.
Stojíš na prahu nového světa, jenž je krajinou tisíců cest...
a moudrostí je vtisknout mu podobu, zesmysluplnit své kroky v něm –
jinak je peklo chladem a chlad peklem.
To není konec příběhu – to se jen uzavřela jedna kapitola.
Nikde nic nemá konce – vše je jen neustálou přeměnou.
Řekla jsem Ti:
Zavři oči,
natáhni ruku,
otevři svou dlaň.
A pak:
Kdyby to mělo být jediné,
co Ti sdělím;
kdyby to mělo být jediné,
co Ti dám;–
bylo by to toto...
Nekonečno forem, nesmírnost podob křehké a pomíjivé krásy, myriáda třepotajících se křídel vzdušných andělů ‒ přes jedenáctset obrázků motýlů nachází se nyní v mé virtuální sbírce, vzešlé z neutuchající fascinace. Nic není náhodné: vše, co se k nám přiblíží, co nás naplní, čím se obklopíme, má hlubší smysl. Šamani, propojení s přírodou, věří ve „spirituální zvířata" hrající v našem životě roli rádců, a tak si říkám: Je jím pro mě právě motýl? Odtud se součástí plátna mého těla stal právě on, monarcha stěhovavý (resp. jeho bílý morf, vzácný mezi svými barevnými, nejčastěji oranžovými, druhy), nad jehož duchovním významem ve spojitosti s vlastním životem se v těchto řádcích zamýšlím.
Z hlediska životního cyklu monarchy budu zřejmě nyní ve stádiu života zakuklené housenky (chrysallis), jež se motýlem teprve má stát: to značí přechod z pasivního vnitřního vývoje v aktivní fyzickou manifestaci, jež je výsledkem metamorfózy (vajíčko-housenka-kukla-motýl); vnitřní proměny, jíž motýl prochází až do znovuzrození ‒ podobně jako já, člověk, životem, i proto je s mou spirituální cestou v souznění.
Monarcha migruje tisíce kilometrů po několik generací, než skrze poslední, „super" generaci dosáhne cíle. Nese v sobě poselství neotřesitelné víry, že, ač naše cesta, po níž se vydáme, je předlouhá, vede neznámem, nejistotou, proměnami, přes překážky, dokážeme z ní nesejít a nakonec úspěšně dojdeme domů ‒ tam, kam v životě máme a patříme. Je stvořením duchovního světa, ve spojení s jeho entitami (předky, anděly...), jež, přes svou zdánlivě křehkou krásu, symbolizuje sílu, vytrvalost a radost.
Tento motýl je typický tím, že je aktivní jen za světla, k němuž je přitahován; i jeho vnitřní hodiny se při migraci řídí sluncem (oproti můrám žijícím v noci a symbolicky proto vztahovaným k temnotě). Obrazně se tak stává naším vnitřním kompasem vedoucí nás tmou po správné cestě ke světlu.
To, co se jeví jako konec, je novým začátkem, přechodem mezi starým (tím, co odchází) a novým (tím, co přichází). Věřím, že vše v přírodě, včetně nás samotných, je v procesu neustálé, věčné přeměny, v kterémžto smyslu konec přestává existovat: nikdy nic nekončí, jen se to metamorfuje. Energie ‒ to nehmotné a nehmatatelné, ale vnímatelné a pociťované, jež je esencí veškerého života ‒ přetrvává. Symbol transmutace i znovuzrození sdílí motýl s Fénixem, jenž je taktéž vyobrazen na mém těle, ale hlavně vetknut v mé duši, neb v životě jsem si prošla jaho vnitřní ohnivou přeměnou.
✾
Vpravdě si uvědomuji význam úsilí o naplnění svého duchovního smyslu v životě, neb můj vnitřní hlas je v tomto ohledu dosti neodbytný, zvláště jsem-li ve středním věku a stále bojuji s jeho materializací. Mé dlení v duchovnu (ve světě snů, vizí, idejí, myšlenek a pocitů), resp. mé přílišné zaujetí jím, mne odděluje od materiálna až příliš ‒ tak, jak to znázorňuje monarchova metamorfóza ‒, neb věci jsou manifestovány pouze v hmotném světě. Umění transformuje ne-hmotu v hmotu, můj „tanec v srdci" je vyjadřován skze mé fyzické tělo, sloužící jako nástroj. Tudíž bez spojení mezi duchem/myslí a hmotou/tělem z toho nemůže nic senzoricky postřehnutelné vzejít. Vždy se to transformuje z představ do fyzična (tj. do tělesného pohybu v případě tance), nikoliv naopak, aspoň v mém případě, tudíž mít vizi (jako mentální obraz) je nezbytné, ale stále je třeba jí realizovat. Jedině pak mohu vyjevit, verbálně či neverbálně, svůj vnitřní svět ‒ třeba básnit či tančit.
V důsledku traumatu můžeme být naplněni paralyzujícím strachem a ztrátou (sebe)důvěry, což velmi znesnadňuje volné plynutí naší tvořivé a milující energie s nepříznivým vlivem na kreativní sebeexpresi a hlubší spojení s druhým(i) v uměleckém i mezilidském kontextu, neb bojujeme s pocitem nedostatečnosti a zranitelnosti. To je mi důvěrně známo... Ač čas pro mou taneční tvorbu již dávno uzrál, sama se nikdy nebudu cítit zcela připravena (to je/by bylo marné čekání) a mohu jen prokrastinovat ad infinitum, tudíž je to spíše „teď anebo nikdy" ‒ akorát že se cítím, jako bych měla skočit z útesu ve víře, že nespadnu, ale roztáhnu křídla a poletím... Teprve v momentě, kdy má touha zvítězí nad strachem, to mohu dokázat. Jsem sebeuvědomělá natolik, abych věděla, že, jakmile v sobě najdu to odhodlání, od tohoto kritického bodu dál, budu schopná se toho držet a vytrvat ‒ ve stejném duchu jako se nikdy nevzdám tance: přísahala jsem si, že v něm nikdy neustanu (jen chromá či mrtvá, vážně).
Nejlepším aspektem ‒ a zároveň největší výzvou ‒ tu je, že vše záleží především na mně, na překonání svých vnitřních překážek, ne tolik těch vnějších. Pokud uvěříme sami v sebe, nikdo jiný nemusí (jakkoliv morálně povzbudivé to je!), ani nás již nikdo nezastaví! Ač je cesta má v tom stále kamenitá, i tak někdy zažívám ty zářivé momenty, jimiž probleskuje mé zdravé seběvědomí, kdy jsem ve spojení se svou vnitřní tvořivou silou a vyzařuje ze mě vnitřní klid. Trýznivé a destruktivní sebepochyby pak mizí a já přetvářím své představy v realitu spontánně jako dítě v záblescích štěstí. Dívám se na sebe jakoby zvenčí a sleduji, že kráčím svou cestou s vírou v její správnost a smysl, zatímco k sobě přitahuji to vytoužené, neb v takových okamžicích vše vyvěrá z plného vědomí v hloubi duše, že vnitřně jsem celistvá, že uvnitř mám nekonečno, že na to mám, a tudíž to dám! A tehdy, pak můj „tanec v srdci", ta láska k umělecké tvorbě i k osobnímu spojení, vyvěrá ven. 💕
Smutným paradoxem dnešní doby se jeví skutečnost, že byť se maximálně zrychlila a zjednodušila možnost vzájemného kontaktu a komunikace, lidé jako by se od sebe spíše vzdalovali, jako by se jejich společný čas scvrkl do několika pomíjivých okamžiků, a jako by prostor, který vnímají kolem své cesty, kolem sebe, byl vzdálen pouhých pár metrů od nich.... Někdy je mi z toho smutno ‒ snad i proto mě tolik přitahuje umění, jemuž není lhostejnost vlastní, neb staví mosty tyto vzdálenosti překlenující, neb skrze něj se tvůrce sebeexpresivně vztahuje ke světu, s nímž se tak pojí;, jak jeho tvořivá energie vychází zevnitř ven, tj. z duchovna do materiálna; jako by se právě v něm skrývala, byť třeba bezděčně a bezprostředně, čistá síla koexistence, jež se rozpíná, i určitého spojenectví najednou celistvého světa.
Umění je silné.. Je světem samo o sobě, sférou osobitosti, získávající podobu závislou na svém tvůrci, neb tvůrce je ten, který jím říká: Takto já vnímám svět! A takto můžeme na svět pohlédnout jinýma očima, jedinečným pohledem. Umění je světlem přesahujícím samo sebe i své aktéry v životadárné síle ve ztělesnění naší úpěnlivé touhy po svobodě ducha ‒ takové umění je Londonovým Tulákem po hvězdách v neutuchající poezii života, neb, byť uvězněno, vyvlékne se ze zraňujících okov a pronikne ven z temnoty... Vyvěrá totiž z duše, jež neuznává žádných fyzických hranic. V tom, dle mého, přesahuje samotný život ‒ alespoň ten fyzický, jenž jednou skončí.
Sféra myšlenek je nekonečná, někdy je tak šerosvitem, pološerem, tápáním, a vyjevuje se v nehmatatelném poselství umění ztělesněném samotnými lidmi. Ať je mým středobodem vnitřní svět, ať cokoliv je mým královstvím, to ten svět venku představuje kontakt ‒ ač nejen s krásnými zhmotnělými sny, ale i s prázdnou, zbytečnou krutostí ‒ a je to život, rytmus, pohyb, cesta, růst.. A já nemohu ustrnout, tehdy zemřu ‒ ale: teď, když mám před očima dálavy a myšlenky sviští kolem v tom šíleném světě pomíjivosti, dopadám na tvrdou zem; teďse ztrácím, ale nebloudím, nýbrž spatřuji pevný bod, neb tančím v objetí hudby.
Bojíme se, že vše, co vytvoříme, zbortí čas ‒ ale jako bychom si v průběhu života každý namaloval vlastní obraz, který bude promlouvat dál o tom, jací jsme byli, a zanecháme tak svůj otisk na mapě světa. Žádný svět neexistuje ‒ to my jsme ti tvůrci. Jsme stopami v prachu cest, nápisy vytesanými do kamene, ozvěnami mezi horami, kocábkami na rozbouřeném moři, stromy vzpínajícím se k nebi, dotyky deště v žáru slunce. ‒ to my jsme životem. Ve své tvorbě stvoříme, přetvoříme sami sebe, vlastní esenci. Umění ‒ ať je barvou, zvukem, pohybem ‒, to je sen vystavěný z myšlenek, naše stopa po zmizelém životě v nekonečnosti; umění je cestou k nám.
To skrze umění pomíjivé momenty přežívají: jsou jím zachyceny, transmutovány, zvěčněny. Ač každý jim neporozumí, ti vnímaví se je pokusí pochytit. Člověk musí být otevřený, aby to poselství k němu nalezlo cestu. Pochopení leží v přijetí odlišnosti. I v tom, co není vidět ani slyšet, co je opomíjeno, lze nalézt bohatství a krásu. Tajemství spočívá v umění cítit ‒ cítit umění. v tom nás umění učí žít.
Je mým přesvědčením, že podstatou pravého umění je jeho duchovní přesah. Ač pracuje s hmatatelnými nástroji, jimiž se projevuje ve vnějším světě, nehraje si jen s vnějšími formami, ale vyvěrá z bohatství nitra, tvaruje nehmotnou energii a umožní tak těm vyvoleným z nás vytvořit něco, co přesáhne je samotné v prostoru i čase.. Něco takového nesmí stát na okraji, být kamsi vytěsněno, protože tam, kde je umění, tam je i srdce ‒ a srdce je život. Umělec přeci nemůže umění jen provozovat, musí mu vnuknout punc osobitosti, musí do něj dát své srdce a nechat jej zpívat i plakat, musí hledat jeho podstatu. I sebelépe technicky provedená harmonie se jeví prázdná, jestliže není živoucím příběhem a snem
Umění je cizí uniformita, není monolitické, ani neuznává pevných hranic ‒ jediná omezení spočívají v našem strachu a samotném lidství. Stejně jako má piano daný počet kláves, ale hudba z něj vycházející je nekonečná, tělo jako nástroj je ohraničené vůči prostoru, ale tvůrčí nitro nezná hranic. A tak každý jeho kousek může být jinak barevný, jako mozaika, a do každého z nich může být promítnut jiný lidský osud, prožitek v různém pojetí a intenzitě. Právě tato svoboda projevu mu dává prostor pro rozpětí a vývoj, ale má i svá úskalí: je-li umění limitováno či, nedej bože, zakazováno, hrozí mu pouhé přežívání víceméně mrtvé formy či dokonce zánik; je-li ve své svobodě naprosto bezlimitní, může být tím obohacováno, ale i degradováno. V tom je umění odrazem svého tvůrce.
Zde vyvstává otázka autentičnosti. Je autentické vše, co je originálem, co není jen jednou z mnoha slepých kopií kohosi či čehosi, kdy samotný akt umění je jedinečný jako nově narozené dítě? Anebo autenticita vyvěrá jen ze zdroje tradice, která hlídá zachování určitých rysů, aby počin byl tím, za co je prohlašován.? I když se tvůrcův život protkne s jinými, nelze zpochybňovaat jedinečnost jeho prožitků, a proto, vypráví-li svůj vlastní příběh vlastním jazykem a vloží-li do toho sám sebe, své pravé Já, pak zůstane tvůrce opravdový.
Umění je mým pilířem.. Je tím „málem", které je vším, co stačí, aby se rozzářil celý můj svět. Jako by můj život beze jména a má existence bez tváře najednou nabyly obsahu a smyslu. Je pro mě tím, cím je pro řeku voda. Je dechem, který zachovává mé bijící srdce. Promlouvá ke mě hudba a já nevím, co mi říká, ale cítím to a rozumím, nemohu zůstat jen tak stát, pocitově rozpohybovává mé tělo, chce se mi tančit, snad že můj vnitřní svět nikdy nebyl slepý ke kráse ani k bolesti, a tento můj niterný svět chce žít, otevřít náruč svobodě a nebýt nikdy umlčen.
Umění je osvobozující, katargické, a léčivé. Je abstraktní ve své roztančené poezii, duchaplné a Bohem vnuknuté.. Při sebeexpresi vyvěrající z niterných představ, divergentní od jakékoliv externě dané či realistické formy, je člověk jako tvůrce oproštěn jakéhokoliv diktátu a je mu dána absolutní svoboda v autentizaci a realizaci vlastních unikátních vjemů. Naše propojení s Bohem nemusí být nutně náboženského charakteru. Pociťuji jej ve spirituální rovině jako všudypřítomnou, všeobjímající, všeprostupující energii, jež vnukává naší duši moudrost a intuici, živost a tvořivou inspiraci, jako by se Vesmír přetvářel a sebevyjadřoval skze nás. Čerpáme tak z nitra to, co pochází z vnějšku veškeré existence.
Tomu, jehož vnímání je přízemní a konzervattivní a jehož pozornost je zaměřena na to materiální a peněžité, se svět umělců může jevit „zvláštní" a tomu já jsem zptělesněním nepraktického snílka, jenž staví umění na pedestal., zatímco rozvíjí své sálodlouhé emotivní příběhy. Kdybych mohla, zasvětila bych svůj život jen umění, ale jsem-li duše uvězněná v materiálním světě, čelící potřebě prostředků obživy, nikoliv volbou, ale z nutnosti, a je-li umění mým životem a stále ne živobytím, dokonce investice vyžadující, pak budu zápasit na materiální frontě, zatímco si budu pěstovat svůj sen a uměleckém průlomu. O to spíše bude ten, kdo poměřuje jakékoliv snažení oproti výdělečnosti (vida jej jako cíl, nikoliv jako prostředek k cíli), ztotožňovat mé tvořivé sny se „zbytečným" úsilím a já budu prokrastinovat, doslova kolem nich tančit, ze strachu, což se stane spojí-li se vnější kritik s tím vnitřním.
O to spíše je, ve všeobecné atmosférě materialismu, kapitalismu a podcenění umění jako čehosi „zbytného", ocenitelná skutečná láska k umění přesahující byznys. Co když, pro některé, je smyslem života, což z něj činí nutnost? Mně je tanec vším a prostupuje mým životem do té míry, až je s ním synonymní. Čím by bylo lidské společenství bez kultury? Stalo by se bezduchým, vyprázdněným, mrtvým.
A přec mám rebelské srdce, jež křící „Kritici musí být utišeni!" a „Carpe diem!" a nadále si tančí svůj nekonečný sen a nenechá mě spočinout, dokud nepůjdu a nenaplním jej ve skutečnosti, neb to poslání spočívající v umělecké tvorbě, k níž jsem tak silně přitahována, je smyslem bytí vyvěrajícího z neutuchající vášně a, jak bych tak ráda věřila, z nezdolného ducha. Nezbytnou součástí úspěchu je přestat žít ve své hlavě a přijmout postoj „dokáži to" s odvahou, vírou a důvěrou sama v sebe a svojí odyseu.
Jediná cesta vede nespoutaností, neb jedině ta otevře brány jakékoliv výzvě světa.
Vlastní „Já" bývalo mou identitou: dechem bytí spletité masy myšlenek, utichlé jsouc v řevu, sebedestruktivním strachem, drobounkou hvězdnou frakcí, prachem vznášejícím se vzduchem, čímsi tak známým, až se to stalo mystifikací. Bylo stvořeno v prázdnotě, anebo bylo nicotou v prostoru?
Nyní... v jakémsi prazvláštním vegatativním stavu, v meziprostoru, v mezičase, „Já" zmizelo... a vyvstala vtíravá otázka: Co je „Já"? Co to, ve své podstatě, vůbec je? „Já" přesahuje samo sebe, „Já" přestalo být samo sebou, jestli vůbec kdy existovalo ‒ tudíž je „Já" pouhým konceptem, konstrukcí sloužící naší vlastní inklinaci k egoismu; je mé „Já" vskutku identické s Tvým „Já", s našimi „Já" ve sféře absolutna ‒ a ‒ může být unikátním pouze v relativním světě? „Já" se stalo nepodstatným, je ničím, neb bůhví čím vlastně je.
To niterné cosi ve mne začalo dlít ‒ s lehkostí, jako by bylo mou součástí odjakživa, jsouc jak všeobjímající, tak samo vším přesaženo, všepřekonavší, věčné, konstantní, neotřesitelně jisté a klidné. Jsem duše, jako bych neměla tělo, nebyla ni-kým, mohla být kdekoliv, kdykoliv, a přec neměnnou.
Zatímco „Já" představovalo útěky, nyní je mé bytí prostoupeno něčím vyšším, jakoby přetransformováno do jakéhosi alter ega; vše i všichni, na nichž mé oči spočinou, vše je navždy zaměřeno a prohlédnuto, neb strach se vypařil... Jako by „Já" vstoupilo do jiné dimenze. Hranice neexistují, je to cesta k věcné podstatě.
Není-li „Já", co zbyde? Vědomí? Vědomí čeho? Toho, že vše je bezhraniční? Jak mohu být obětí, neuznávám-li žádných hranic? Hranic stvořených mou myslí ve strachu před nekonečností... a mysl se identifikuje s „Já".
Je-li můj život jako dosažení konce tunelu, kde nezbývá nic než zeď... a já do ní tluču a mohu jen couvat..., pak nemohu nadále růst, již není žádné svobody. Růst a expandovat ale potřebuji ‒ nemohu ustrnout, ztratit autenticitu, stát se stínem...
Vše probíhající bude pokračovat. Všichni lidé budou procházet mým životem jako doposud. Mé nohy vkročí na známou půdu na stokrát a má mysl se ztratí na neznámých místech mnohokrát více. I strach přijde, a strachu se nelze zbavit či jej eliminovat, ale ‒ stejně jako cokoliv nepříznivého a nechtěného ‒ jej lze akceptovat jako něco tvořícího rovnováhu; může mne to prostoupit, projít mnou a vyjít ze mě pryč, zanechávaje mě nezměněnou. Trápit se tím netřeba ‒ mohu projít ohněm, mohu cítit bolest, může to být nesnadné, i tak to mohu učinit bez spálení, a to bude vše.
Kvůli všemu, co kdy problesklo mým životem, jen to, co přetrvává, to, co přestojí všechny změny, má význam.
Vždy mohu uniknout do samoty, mohu zatoužit po bytí jedinou živou bytostí v bezmezných horizontech, jsem-li si jista, že všechny ty zdi dělící mne od zosobnění mého pilíře ‒ další lidské bytosti, mé milované, posilujícího svazku ‒ lze kdykoliv zbořit. Budu jednou schopna nabýt síly i bez podpory?
Nyní... nemám strach, ač nemohu být otevřenější...
Oprosti se od „Já". Strhni tu zeď. Nech to sebou projít a odejít. Staň se konstantní autoritou. Nepo´třebuješ žádné berličky, co tě neunesou; žádné cizí tváře, co se k tobě neznají; žádný vnitřní žár, co tě popálí. Prostě buď a zůstaň v moudrosti.
Všechna ta slabost, nicotné snažení, bolest... mne přivedly až sem, na druhou stranu, a přiměly mě hledat vysvobození.
Síla, síla, síla... Není žádné „Já"... žádné restrikce... žádná šikana... Je jen tvořivost... jako plynutí času a tlukot srdce... Mohu být jen životem, jsem životem, ne ustrnulou existencí, jež jen stárne, nýbrž životem, jenž nemá konce.
Nemohu být žádným „Já", nevím-li ani, co „Já" je. Vše je jen substancí... nehmotné a přetrvávající. Zvláštní je to pocit, přímo závratný, toulat se po hvězdách...
Spatřuji čtyři zásádní roviny tzv. „mnohodinosti”, jež je existenční otázkou osobní identity (Kdo jsem?), jedinečnosti (ale i rozmanitosti) a souvztažnosti k okolí.
💞 Rovina první 💞
Tzv „Já” je jen egem vytvořený mentální konstrukt určený pro sebeidentifikaci, identitu, ale zároveň je umělým vymezením se vůči ostatním(u), „Já” vystavělo zeď, neb se bojí ztratit samo sebe „Já” se bojí „Ty”, ,„Já” pak nemůže být „My”.
💞 Rovina druhá 💞
Každý jsme jen částečkou všeobjímajícího vesmíru, dílkem obrovité mozaiky, a jako tací jsme součástí něčeho většího, co nás přesahuje. A tak si můžeme připadat maličtí a bezvýznamní. Z malých věcí se ale stávají věci velké; celek je tvořen všemi svými částmi, a tak i jediná chybějící část, byť sebemenší, způsobí, že celek přestává být celkem, neb již není celistvý. Jsme tedy nedílnou součástí celistvosti, bez nás samých nebude ani to, co nás obklopuje.
💞 Rovina třetí 💞
Jsme si více podobní než nepodobní. Jsme zrozeni z totožného zdroje, vycházíme ze stejného prostředí, máme identickou podstatu. Všichni jsme propojeni, vše ve vesmíru je propojeno. Druhý člověk je variací na mě samotnou, v kterémžto smyslu já spatřuje sebe v Tobě a Ty spatřuješ sebe ve mně, tudíž Ty jsi já a já jsem Ty: každý jsme jedinečný a zároveň jsme jedno. Není žádné „Já” ani „Ty” ‒ je jen „My”, a jedině
„My” je láskyplné souznění. V tomto smyslu je odpovědí na otázku „Kde končíš Ty a kde začínám já?”: Nikde. Není žádných hranic ve sféře nekonečna duše.
💞Rovina čtvrtá 💞
Svět není ani černý ani bílý, je různobarevný, a pravda leží v jednom z odstínů šedi ‒ jako Yin a Yang: v bílé je trochu černé a v černé je trochu bílé. I člověk je takový: není jednolitý, ale mnohobarevný, mnohovrstevný, a, ano, „mnohodiný”... Je v něm dualita, světlo i tma, radost i bolest... Lidé hrají různé životní role, procházejí rozličnými fázemi, někteří se schovávají za své masky... Je zde určitá nejednoznačnost. A tak: existuje tedy vůbec „jedinec”, anebo jen „mnohodinec”?
Nesmírné „Já” © Ladanseuse
Napsáno 4. 10. 2021, publikováno 15. 11. 2021
Inspirací k této volné úvaze, skrze níž nabízím vlastní vhled do hlavního motivu, mi bylo krásné myšlenkové dítě jménem „Mnohodinec” (odtud onen neologismus), jehož tvůrkyní je Lucia Kašiarová & kol a jež uvedla v rámci svého „performativní ne-sóla” ve Studiu ALTA (shlédnuto 19. 6., 5. 10. , 23. 11., 15. 12. 2021; 2. 3. a 22. 9. 2022):
Křest ohněm očistí tě;
zříš, že oheň žhne hrozivě,
přec spálí
jen to staré, jen to zlé,
neb to nové
vzejde z něj
netknuté!
Katarze ohněm © Ladanseuse
Napsáno bilingvně, anglicky „Catharsis by Fire", 15. 11. 2021
Dívka
zraněná,
strachem spoutaná,
její oči bázlivé vidí
kopečky maličké jako obrovité hory;
mysl plnou myšlenek
ústa její vypovědět neví;
blízkost svoji v dálce topívá,
ač celý svět v srdci svém ukrývá
před strachem, tím zlodějem
všeho a všech, co je jí drahé.
Dívka strachem spoutaná © Ladanseuse
Napsáno bilingvně, anglicky „Girl, Bound in Fear", 14. 11. 2021
Přítomný okamžik
jako drahokam
spočívá ti v dlani ‒
nepusť jej:
jen ten dýchá;
je tvárný, cituplný, divý;
jen ten lze naplnit životem,
ještě než kvapem uplyne
a stane se vzpomínkou vytesanou do kamene;
šeptá: Tady a teď je kde a kdy dlím,
vztáhni se ke mě láskyPLNĚ,
zpřítomni své bytí v umění se srdcem na dlani,
vyslyš mé „carpe diem“!
Carpe diem © Ladanseuse
Napsáno bilingvně, anglicky „Carpe Diem II." 14. 11. 2021
Tulačkou v oblacích jsem,
Peterem Panem nebe;
vysním si to, co není;
to, co je, žije jen v mém snění;
jen ve snech cítím, že žiji;
a tak se táži, zda-li opravdu jsi
či zda-li život vdechly ti mé sny ‒
ty, bytosti příliš dobrá,
než abys byla opravdová;
sne mého srdce,
jež by přestalo bít,
kdybys tu neměla být.
Nefelibata © Ladanseuse
Napsáno dvojjazyčně, anglicky „Nefelibata II." 14. 11. 2021
Mýlíš se v domnění,
že to mé hranice uvrhly mě v osamění;
neb mé Já je bez hranic,
jsem bezmezná, a přec sama.
Ne to mé,
ale to druhé
srdce,
uzavřelo se,
hlubiny bálo se ‒ a já jsem hlubina...
A tak je to srdce mé zlomené,
ač lásky-plné
lásky, jež nemá kam jít...
Blázen ten
nastoupil do vlaku,
rozum vyhodil oknem ven,
byť dušoval se opakem,
a vystoupil na příští stanici,
kde hodil lásku na rozpálenou hranici.
Mešuge © Ladanseuse
Úryvek z básně, napsán r. 2000, zredigován 2021
Hvězdy rukou v záblescích proplétají se
znetvořenou tmou,
v níž srdce vzplálo touhou krvavou;
v jiskřivém ohňostroji duše bdělá
nad tancem těla k zemi padá;
bosé nohy ‒ holá kůže ‒ na střepinách.
Vír bubnů srdce zahlcuje sirény řev;
snáší se světa tma
jako nukleární spad
rostoucího ega;
mysl plná lysohlávek
až do ochraptění sténá;
jen tvé velké oči soví září,
když umíráček zní.
Něha ‒ na poušti fata morgána
zdá se nadosah;
pulsující tepna tekoucího zlata,
oči oslepené,
ruka zkroucená
v žebrajících mukách.
V záplavě vlasů
hlas se vlní;
důstojnost smeká;
zde stojí mekka
Osvícených.
Tanec něhy srdcervoucí © Ladanseuse
Napsáno r. 2001
Černých havranů v nitru roztrhl se mrak,
čáry máry balamutí abrakadabra, tak
v čmouhy rozplynul se svět
mých očí, tváří, aut;
vojsko temnoty rozselo do té nahoty jen strach.
Lásko, změnila ses v sen
slunce zářícího každý boží den,
jež v noci zmateno tisíci bludičkami umírá;
jsi dítě matce ztracené,
do zoufalství očí zastřené.
Lásky zakletí © Ladanseuse
Napsáno 2001
Můžeš mě rozebrat na kousíčky,
protože já nemám srdce;
můžeš mě odsoudit,
protože já nemám duši;
můžeš mě zabít,
protože já nemám tělo;
můžeš mě přehlížet,
protože já nejsem...
💔
Za oknem mňouká kočka
jako zhrzená milenka
se zářícíma očima, zasněně
toulá se nocí,
až blankytná obloha rána zažene
tu tulačku
smutkem obestřenou
do hajan.
Stočí se do tepla huňatého kožíšku
a pak v noci zas bude
za mým oknem
řvát,
tulačka nezbedná!
Tulačka © Ladanseuse
Napsáno 2000
Jsem sama, jakoby ztracená. Jako by mě děsily všechny usměvavé tváře ve vůni jara, jež zmizelo. Jako by všechno zářilo v mé tmě, v mé neviditelné tmě. Je zvláštní, jak těžké je umět být šťastná. Umět zaplašit myšlenky vlastní nicoty. Ten točící se svět kolem mne. Ty probdělé noci a těžký denní spánek. Tu nehynoucí spoutanost. Splašené pocity létají po ulicích jako cáry vznášející se duše. Ty černé myšlenky, ty myšlenky mě naučily se bát, bát se světa v jeho zdánlivě hrané bezbrannosti, bát se slov, bát se pohnout, bát se dívat, bát se žít, bát se divoké radosti, jež se skrývá ve věcech, jež nemohu nepotřebovat, jsou-li naplněny. V potřebě ochrany a bezpečí, potřebě podpory a povzbuzení, potřebě úsměvu a objetí, potřebě porozumění a harmonického souznění..., jejichž naplnění nemůže být bezkonfliktní, jejichž naplnění nemůže být úplné. Nejsou žádní solitéři ‒ jsou jen bojovníci, jen ti nezkrotní a nezlomní a nenapravitelní. Jen ti, již snad vnímají každou nuanci, vnitřně, citově, pod závojem tajemství, pod rouškou nedotknutelnosti, pod pláštíkem netečnosti. Slova jsou možná bezobsažná a činy jsou možná nečitelné. Snad svět je opilý vlastní slávou, kdo ví? Dávat je asi více než brát; je to jako vroucí přání, jež se rozhořelo, jež mě celou naplnilo a pak už jen zbyla prázdnota. A já jen čtu nikdy nenapsané řádky, naslouchám nikdy nevyřčeným slovům, topím se v záři nikdy nenastavšího světla. Bloudím a toužím a stýská se mi ‒ po zářivém štěstí tance; po cestě, jež mě povede; po ruce, jež se natáhne, aby mě zvedla a podržela... abych vstala, abych se probudila a uviděla pravdu bez bludných fantazií, jež ze skutečnosti udělají čmouhu nikdy nezažitého rána. Kdo jsem a co dokáži, když nevím a svět mlčí? Proč mám stále pocit, že když usínám, svět začíná tančit? Že se nesmím dívat, že se ani nesmím dotknout toho tančícího světa? Kéž by otisk mé dlaně na okně nikdy nezmizel a moje stopy se nikdy neztratily, kéž by mé oči nikdy nepohltil spánek, kéž by mé srdce nikdy nepotřebovalo. Není-li nespoutanost možná, všechny výzvy světa zůstávají nedostupné: vše nelze zdolat, všemu nelze rozumět, vše nelze mít, všemu nelze věřit... Moje pochyby jsou paralyzující, dechberoucí, oslepující, zatemňující a tak ohlušující, až vše ostatní je neslyšné... a můj úsměv někam zmizel, nemohu jej najít. Copak zbývají jen sny? Kdo slyší, vidí, cítí, chápe? Kde je MŮJ anděl? Proč mám stále pocit zneuznání, podcenění? Já nevím-nevím-nevím, ale tolik to potřebuji. Prosím, jen v duchu prosím. Proč jsem sama, když nejsem? Proč jsem smutná? Proč mám potřeby, proč musím mít potřeby? Chci. Změnit. Svět. Svět barev, svět zvuků. Tento. Můj. Náš. Ne-s-mysl. Pravdu. Smích. Slzy. Musím najít sílu, sílu vidět krásu, sílu vyzařovat krásu. Krásu nepoznanou a neuchopitelnou a vábivou. Chci jí podlehnout, chci jí být. Chci věřit, že nejsou temné stíny; chci věřit, že je mohu odehnat. Cítit, Být blízko lásky. Vnímat nuance všeho. Ne nevědomost, ne šílenství ‒ jistotu nalezené pravdy. Sílu, jež mě naplní touhou a já vyjdu na kopec jako šťastný blázen, můj křik bude silnější a má víra pevnější. A odhodím své tělo, neb jsem si vybrala duši. A ve svém tanci naleznu srdce, jež nikdy nepřestane bít. V té nehmotnosti, v té živoucí síle. Stanu se svým snem. A až uslyším to volání, odpovím. Vždy odpovím. Vím, že i mně jednou bude zodpovězeno; že dojdu uvědomění. Nic nenaleznu ve zlých předtuchách, snad jen strach. Chtěla bych cítit, že já jsem a nezůstávám nepoznaná; chtěla bych vědět, že jsem vším tím, co dávám. Vím, že dokáži milovat, bojovat, být; že dokáži nalézt tu energii nespoutané síly. Naučit se žít. Pochopit, co mohu a nemohu mít; uvědomit si hodnotu toho, co mám i nemám. Marně nežádat, a přec jít stále dál, abych nakonec nalezla to, co nalézt mám. TANEC! TANEC! TANEC! Být tancem. Být tancem. Být tancem, hudbou, sama sebou ve víře. Mít ráda a dávat se. Neslyšet své srdce plakat. Bere mi to sílu a já potřebuji jít dál... jít dál neunávně krok za krokem za svým snem..