Nekonečno forem, nesmírnost podob křehké a pomíjivé krásy, myriáda třepotajících se křídel vzdušných andělů ‒ přes jedenáctset obrázků motýlů nachází se nyní v mé virtuální sbírce, vzešlé z neutuchající fascinace. Nic není náhodné: vše, co se k nám přiblíží, co nás naplní, čím se obklopíme, má hlubší smysl. Šamani, propojení s přírodou, věří ve „spirituální zvířata" hrající v našem životě roli rádců, a tak si říkám: Je jím pro mě právě motýl? Odtud se součástí plátna mého těla stal právě on, monarcha stěhovavý (resp. jeho bílý morf, vzácný mezi svými barevnými, nejčastěji oranžovými, druhy), nad jehož duchovním významem ve spojitosti s vlastním životem se v těchto řádcích zamýšlím.
Z hlediska životního cyklu monarchy budu zřejmě nyní ve stádiu života zakuklené housenky (chrysallis), jež se motýlem teprve má stát: to značí přechod z pasivního vnitřního vývoje v aktivní fyzickou manifestaci, jež je výsledkem metamorfózy (vajíčko-housenka-kukla-motýl); vnitřní proměny, jíž motýl prochází až do znovuzrození ‒ podobně jako já, člověk, životem, i proto je s mou spirituální cestou v souznění.
Monarcha migruje tisíce kilometrů po několik generací, než skrze poslední, „super" generaci dosáhne cíle. Nese v sobě poselství neotřesitelné víry, že, ač naše cesta, po níž se vydáme, je předlouhá, vede neznámem, nejistotou, proměnami, přes překážky, dokážeme z ní nesejít a nakonec úspěšně dojdeme domů ‒ tam, kam v životě máme a patříme. Je stvořením duchovního světa, ve spojení s jeho entitami (předky, anděly...), jež, přes svou zdánlivě křehkou krásu, symbolizuje sílu, vytrvalost a radost.
Tento motýl je typický tím, že je aktivní jen za světla, k němuž je přitahován; i jeho vnitřní hodiny se při migraci řídí sluncem (oproti můrám žijícím v noci a symbolicky proto vztahovaným k temnotě). Obrazně se tak stává naším vnitřním kompasem vedoucí nás tmou po správné cestě ke světlu.
To, co se jeví jako konec, je novým začátkem, přechodem mezi starým (tím, co odchází) a novým (tím, co přichází). Věřím, že vše v přírodě, včetně nás samotných, je v procesu neustálé, věčné přeměny, v kterémžto smyslu konec přestává existovat: nikdy nic nekončí, jen se to metamorfuje. Energie ‒ to nehmotné a nehmatatelné, ale vnímatelné a pociťované, jež je esencí veškerého života ‒ přetrvává. Symbol transmutace i znovuzrození sdílí motýl s Fénixem, jenž je taktéž vyobrazen na mém těle, ale hlavně vetknut v mé duši, neb v životě jsem si prošla jaho vnitřní ohnivou přeměnou.
✾
Vpravdě si uvědomuji význam úsilí o naplnění svého duchovního smyslu v životě, neb můj vnitřní hlas je v tomto ohledu dosti neodbytný, zvláště jsem-li ve středním věku a stále bojuji s jeho materializací. Mé dlení v duchovnu (ve světě snů, vizí, idejí, myšlenek a pocitů), resp. mé přílišné zaujetí jím, mne odděluje od materiálna až příliš ‒ tak, jak to znázorňuje monarchova metamorfóza ‒, neb věci jsou manifestovány pouze v hmotném světě. Umění transformuje ne-hmotu v hmotu, můj „tanec v srdci" je vyjadřován skze mé fyzické tělo, sloužící jako nástroj. Tudíž bez spojení mezi duchem/myslí a hmotou/tělem z toho nemůže nic senzoricky postřehnutelné vzejít. Vždy se to transformuje z představ do fyzična (tj. do tělesného pohybu v případě tance), nikoliv naopak, aspoň v mém případě, tudíž mít vizi (jako mentální obraz) je nezbytné, ale stále je třeba jí realizovat. Jedině pak mohu vyjevit, verbálně či neverbálně, svůj vnitřní svět ‒ třeba básnit či tančit.
V důsledku traumatu můžeme být naplněni paralyzujícím strachem a ztrátou (sebe)důvěry, což velmi znesnadňuje volné plynutí naší tvořivé a milující energie s nepříznivým vlivem na kreativní sebeexpresi a hlubší spojení s druhým(i) v uměleckém i mezilidském kontextu, neb bojujeme s pocitem nedostatečnosti a zranitelnosti. To je mi důvěrně známo... Ač čas pro mou taneční tvorbu již dávno uzrál, sama se nikdy nebudu cítit zcela připravena (to je/by bylo marné čekání) a mohu jen prokrastinovat ad infinitum, tudíž je to spíše „teď anebo nikdy" ‒ akorát že se cítím, jako bych měla skočit z útesu ve víře, že nespadnu, ale roztáhnu křídla a poletím... Teprve v momentě, kdy má touha zvítězí nad strachem, to mohu dokázat. Jsem sebeuvědomělá natolik, abych věděla, že, jakmile v sobě najdu to odhodlání, od tohoto kritického bodu dál, budu schopná se toho držet a vytrvat ‒ ve stejném duchu jako se nikdy nevzdám tance: přísahala jsem si, že v něm nikdy neustanu (jen chromá či mrtvá, vážně).
Nejlepším aspektem ‒ a zároveň největší výzvou ‒ tu je, že vše záleží především na mně, na překonání svých vnitřních překážek, ne tolik těch vnějších. Pokud uvěříme sami v sebe, nikdo jiný nemusí (jakkoliv morálně povzbudivé to je!), ani nás již nikdo nezastaví! Ač je cesta má v tom stále kamenitá, i tak někdy zažívám ty zářivé momenty, jimiž probleskuje mé zdravé seběvědomí, kdy jsem ve spojení se svou vnitřní tvořivou silou a vyzařuje ze mě vnitřní klid. Trýznivé a destruktivní sebepochyby pak mizí a já přetvářím své představy v realitu spontánně jako dítě v záblescích štěstí. Dívám se na sebe jakoby zvenčí a sleduji, že kráčím svou cestou s vírou v její správnost a smysl, zatímco k sobě přitahuji to vytoužené, neb v takových okamžicích vše vyvěrá z plného vědomí v hloubi duše, že vnitřně jsem celistvá, že uvnitř mám nekonečno, že na to mám, a tudíž to dám! A tehdy, pak můj „tanec v srdci", ta láska k umělecké tvorbě i k osobnímu spojení, vyvěrá ven. 💕
Žádné komentáře:
Okomentovat