Slzy prýštící z hlubiny Tvé

Vánek – jsi – tvář mou ovívající;
příliv – šlápěje mé omývající;
pírko – šimrající mě v dlani;
pěna – jež duši mou jemně hladí;
hlasem – šumíš – jenž vábí.

Tu – jsi – mé druhé já – na dotyk;
dech – vycházeje z Tebe – mlžně mě zahalil;
safír – Tvého zření – fluidně se do mě vpil;
srdce mé – nitra Tvého pokoj – naplnil
ve vřelém slunce objetí.

Oceán – jsi – tiše se přilévaje,
bytost mou celou – pocity – zaplavuje
a pak – mizíš ve vlnách – v dál oceán se odlévaje,
mimo dosah – zachytit ni kapky nedá se.

O náruči – jezera klidného – sním,
o tom moci se – do vod jeho – celá ponořit,
opít se – něžností, láskou – obklopit,
jen – v hloubi Tebe – dlít.

Slzy – prýštící – z hlubiny Tvé

chci – osušit – jen,

tonoucí – jsem – Tvá pevná zem.

Slzy prýštící z hlubiny Tvé © Ladanseuse
Editace podkladu dat. 23. 4. 2022

Kontinuum

Voda, vyvěrající z života pramene, je kontinuem: plyne a vlévá se do věčného oceánu času. Nepřeryvně se přilévá a odlévá, pěnivě omývajíc písek břehů vlivem stříbřitě chladné luny, jíž samu elementárně tvoří, stejně jako je esencí našeho fyzického já, kdy rodíme se z lůna vody a z našeho srdce tryská rudý intravenózní proud, cirkulující v nás i z nás vycházející v měsíčním cyklu. Jako by to v nás bylo symbiotické s tím vně: obé je identické povahy. 

Její tok je vlnivý jako kadeře vlasů, jež hladíš a proklouzávají ti mezi prsty; vzdouvá se jako vrcholky hor, oblá jako ženské křivky; točí se ve víru chaosu, vše nenasytně pohltivší v hlubinách svých očí; šumivě bublá v měkoučké pěně, když vznášíš se v jejím náručí; je jemně zurčivá jako potůček či divoce neskrotná jako příval.... Voda je síla životadárná, voda je žena, voda je životem všehomíra.

Jak omývá a odplavuje, voda je očistná přeměna: na bázi fyzické i ve sféře psyché bere si zlé a dává dobré.. Jako by se s měsíční krví vyplavila bolest a veškerý zánik, načež prostor byl dán novému zárodku radosti života. Odhoď svůj starý, nepotřebný šat, ponoř své tělo do vod jezera a smyj ze sebe špínu i splín; vhoď Moranu, zlou zimu, do proudu řeky, ať odnese ji v dál a oživí v tobě slunce zář i žár; hořké nářky nechť odplaví posvátnost tvých slzí, mocně se ven deroucích, skrze než srdce svou pravdu promlouvá; zatanči si mezi kapkami deště, jenž spláchne prach, stopy zahladí, žízeň uhasí i schladí spalující žár...

Voda je ztělesněním rčení, že „to měkké je silné"; svou jemností, fluiditou a poddajností je – navzdory zdání – mocnější než rigidní tvrdost.... aneb slovy Keitha Richardse, „silní lidé jsou vždy něžní; to jen slaboši se tváří silácky" či viz připodobnění Bruce Leea k „bambusu či vrbě, přeživších ohýbáním ve větru", zatímco „ten nejtvrdší [nehybný] strom se zlomí nejsnadněji".  Její síla nespočívá v agresi, nýbrž ve zvláštní formě flexibilní houževnatosti, s níž nakonec rozemele i kámen. Voda je silnější než led: to, že „voda naslouchá s porozuměním", ji činí tvárnou, vlídnou a přístupnou, zatímco zmrznutím ztuhne, stane se neohebnou a neústupnou, tudíž „led neodpouští". Nechť tedy led roztaje a zkapalní,, neb na tomto světě je třeba více lidskosti a něžnosti, neb je nám třeba otevřít se lásce.

Bruce Lee hovoří o vodě „protékající prasklinami", jež „není asertivní, ale přizpůsobuje se objektu, a tak si najde cestu kolem či skrze něj". Jako by naše okolí, ale i my sami jsme byli vodou: „jsme proměnní, nic není fixně dáno', a tak jedině prosti vnitřní zkostnatělosti,, s prázdnou myslí, „neforemní a beztvaří jako voda" se dokážeme „měnit spolu s proměnlivým" a „vnější svět se nám vyjeví.'. Jeho moudrost praví: „Plyňte, zcela otevření, v živoucím momentu. V pohybu, buďte vodou. V klidu, buďte zrcadlem. Odpovězte jako echo.'

Voda je jednou z prazákladních substancí univerza, bez níž není života – zrodu, plynutí, proměny, očisty, dobra, věčnosti. Můj vztah ní je mnohovrstevný; miluji ji; je vně mě i ve mně.

Kontinuum © Ladanseuse

Zkompletováno z útržků vlastních myšlenek 4. 7. 21, 30. 10. 21, 13.-14. 4. 22, 

okořeněných citacemi Keitha Richardse a Bruce Leea – viz Continuum

Splynutí s věčností

 Umíš-li 

rozklíčovat 

podstatu strachu 

ze stínu, ze tmy 

uprostřed prosluněného dne,

pak porozumíš, proč

srdce obývat může

ustavičná úzkost.

Dovedeš-li 

objevit 

esenci života,

ještě než ji zcela vyčerpáš,

pak seznáš, 

odkud jsme vzešli,

zdroj naší zranitelnosti.

Myslíš-li, 

že na cokoliv spolehnout se lze,

pak mi řekni,

co to je, 

když každičký okamžik pomine.

Říkáš-li,

 jen to, co přetrvá, význam má –

hledáš v tom bezpečí záruky,

jíž náleží tvá důvěra?

Či na tom lpíš,

a tak přeješ si, aby to trvalo navždy?

Tvá jistota, kde je?

Vše je v sázce –

každý krok na cestě učiněný, 

může být osudný,

ale nejít dál, 

zavrhnout žití znamená, 

a to ti život nedaruje.

A tak víš,

že je nemožné se vzdát,

a vedeš ten nesmyslný boj dál,

v bolesti vyvěrající z pocitu marnosti.

Jisté chvíle

patří tichu

v čase,

kdy ústup je tvým vítězstvím,

otevři své srdce,

existují okamžiky,

jež oddají se 

věčnosti.

Splynutí s věčností © Ladanseuse

Překlad „A Merge with Eternity"

Původní text nedatován, editován a zveřejněn 5. 4. 2022

My, příběhy

„Nakonec se proměníme v příběhy,"
v uších čísi slova zní mi –
ale vždyť my již jsme jimi,
příběhy živoucími!

Nalézt cesty bychom měli,
cesty k jejich vyprávění,
ještě než nás samých není,
než staneme se vzpomínkami!

My, příběhy © Ladanseuse

Napsáno 23. 12. 2021, redigováno a publikováno 2. 4. 2022

Citace: „Nakonec se proměníme v příběhy."– Margaret Atwood

Láska a zkáza

Když jsem opouštěla toto místo, věděla jsem, že mě čeká nový svět – svět, v němž mohu naplno vnímat jeho krásy, protože má mysl je obestřena sladkou nevědomostí, v níž moje bolest klimbá kdesi na pokraji propasti; svět, v němž radost rozjitří všechny mé mysly a ponoří mě do klidu duše se srdcem vidoucím a otevřeným všemu. 

Vidím vzdouvající se moře, vnímám jeho krutou láskyplnost, cítím jeho slanou příchuť všude na svém těle; moře je hořkosladké, hlubina nekonečného modra, hlubina krás i neviditelných přízraků. Slyším jeho kolébavý šum, cvrlikání cikád a šustění piniového jehličí... jak větve se kývají ve větru a oleandry otevírají své krásné květy světu vůní, zvuků a dotyků, které ve mně vzbuzují divokou lásku a náklonnost...

Strmé vražedné útesy hor ční nad blankytem oceánu spočívajícím v jejich lůně. Krajina posetá tisícovkami zakrslých stromků a keříků... horizont hor... domy bez oken a střech, jimž zůstaly jen stěny; domy s trčícími dráty a zářící holými cihlami; domy s bělostnou omítkou a světýlkem v oknech... země pustá a práždná, země zplundrovaná a smutná, země krásná a divoká, země nikoho, země smrti a přesto plná rašícího neoblomného života... kout země, z níž čpí opuštěnost a v níž se navždy zabydlela bolest; kout země, kde je stále cítit válka, jejíž hrozivé oči byly vždycky slepé a jejíž srdce bylo nenasystné... A ty zničené domy bývaly kdysi domovy, jež lidé opustili, anebo v nich nalezli smrt – kdo ví? Ta hrůzostrašná otázka se vznáší nad tou pustinou, plnou života přírody i plnou lidské smrti...

Pak se vše obrací k životu... životu dlícím v domcích utopených v záplavě květů... v desítkách kaváren rozezvučených hudbou i slovy, provoněných jídlem a lákajících zmrzlinou... na přelidněných cestách a plných plážích pulsujícího města. A vrčení motorů aut a motorek, dunění diskoték, hukot větru, hlahol tisíců slov, údery zvonů, řev vln zuřivě bijících o útesy a šumivě omívajících břehy – vln, jež kolébají v konejšivém náručí, ale zároveň dokáží i zabít...

Je červnové léto... Žhavé slunce je neúprosné, ale na stinných, vlhkých a zelených místech je život plný vjemů. Stromy se všechny sklánějí k moři v tiché úctě, z němé nutnosti – proč vlastně? – a vytvářejí oázu klidu a úkryt před sluncem; tyčí se k nebi, ty stromy, tak blahodárné, nádherné a pokojné...

Podél moře polehávají, posedávají či se procházejí stovky lidí... po pláži... pod rákosovými asijskými stříškami v barech lemovaných surfovými prkny a provoněných mořem, každý s vlastní hudební kulisou... v kavárnách s desítkami židlí a stolků... u stánků s popkornem, zmrlinou, obrázky, bižutérií, klobouky, plavkami a jiným oblečením, cédéčky, mušlemi, ovocem – u stánků snad se vším, co existuje...

Tam všude jsou lidé... a sentimenální obrázky domečků a penzionů v záplavě rozkvetlé zeleně; kaktusů, vína, fíků, oleandrů, palem, pinií... zatímco ty hory nad nimi ukrývají svoji hrozivou prázdnotu...

Láska a zkáza © Ladanseuse

Kdesi v bývalé Jugoslávii, jednoho července, blíže nedatováno; redigováno a publikováno 2. 4. 2022