27 června, 2021

Hvězdná záře rostoucí hory

Pro mne by bylo úspěchem vidět trvale a jasně smysl svého života, 
ať již by spočíval v čemkoliv, 
a zažít z něj vycházející pocit spokojenosti a štěstí.

Lidé mohou mít vysoké cíle: 
jako by šplhali na horu, která neustále roste; 
jako by jejich les každoročně spaloval požár;
jako by každý z jejich obrazů byl lepší než ten předchozí, ale žádný by nedosahoval myšlenkového ideálu;
jako by vztahovali ruce ke snům hořícím ve slunci či utopeným v oceánu;
jako by nechávali svoji duši ztratit se, letět ke hvězdám, 
a unikali okolní temnotě do spásy vnitřního světla, 
stále majíce navenek prázdné ruce.

Lidé chtějí vidět svoji hvězdu zářit, ne se dívat na své pošlapané sny; 
lidé jsou tvůrci: často si přejí vytvořit něco velkého, hmatatelného a nepřehlédnutelného, 
co by představovalo snad jakýsi důkaz jejich hodnoty, co by zanechalo stopu,–
a to je jejich poezie života: zaplnit prázdnotu.

A přesto je zázrakem, že vůbec jsou.
A přesto malují světlo jako děti nekonečnosti –
přes své ztráty, bolesti a prohry, přes všechny své domnělé pokřivenosti. 
Jako jedinci jsou tyčící se horou utopenou v plamenech slunce.

Hvězdná záře rostoucí hory © Ladanseuse
Napsáno 20. 11. 2006, redigováno 2021

26 června, 2021

Feťáci domnělé slasti

Když jste mladí,
nikdo pro vás nemá slitování;
jste jen feťáci blouznivé noci
představ zmařeného ideálu,
odsouzenci domnělé slasti.

Feťáci domnělé slasti © Ladanseuse
Napsáno r. 2000, redigováno r. 2021

Obraz neslyšného vzdoru

 NESMÍŘIT  SE S NĚMOTOU
napsal na zeď zející prázdnotou
černou barvou
se sprejem v ruce
ve válce tichých
poslů a rebelů,
těch zbitých a lichých,
v nahotě, co příliš křičí.

Obraz neslyšného vzdoru © Ladanseuse
Úryvek z básně „Malíř“ zapsaný r. 2000, redigován r. 2021

22 června, 2021

Kdyby tak uměl žít můj smích

 Kdyby tak uměl žít,
kdyby tak uměl žít
můj smích.

A oči tápou v mlze světa,
ožívají stíny na tapetách,
neslyšně v dálce srdce tepá.

Nese stopy minulosti,
oči zavřené teď spánek hostí
a sny roztančených obrazců mysli
pohltil teď klid.

Klidný dech v míru peřin zní,
polárka vyhoupla se z chladu noci
do své teplé záře, 
jež nad trosečníky bdí.

Tam, kde krása svá křídla rozprostírá,
vládne noci luna mírná;
ten žlutý květ jako by se zvedal 
s mojí blízkostí;
jak tuhý je boj s nenávratnem,
láska i ve spánku opouští.

Kam ztratila se
nevinnost dětské lásky,
při zvuku kroků slyšet jsou
radostné dětské hlásky.

Sbohem, má konkubíno?

Kdyby tak uměl žít můj smích © Ladanseuse
Napsáno r. 2000, redigováno r. 2021

17 června, 2021

Na křídlech času

 Mává mi
čas, jenž roztáhl křídla;
noc bílá je 
plná sklenice vína;
slov mysl plná je,
přec uvězněná do ticha.

Ráno mlha
mé stopy tiše zahladila;
jako můj sen
zmizela jsem
do bíla plného otázek.
Když jeho duše zpívá,
klid ve své náruči mě svírá.

🐦
Má srdce rváče,
ač to ani netuší;
cítím tu bolest,
jak vskrytu pláče,
neb „chlapi"nahlas nebrečí;
popálená duše 
rány své schladit chce
jako rozjetý vlak,
jenž projíždí všechny stanice.

🐦
Ráno 
jeho blízkost
stala se bludištěm;
den usmál se;
jeho hlas utopil se v moři.

Kam ukryl se 
ten plamínek, 
jenž ve mně rozkřesal
a jenž stále hoří?

Proč pořád hledám jej,
když jako by byl všude?

Na křídlech času © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno r. 2021

16 června, 2021

Dívenka snivá-bdící

Dívenka snivá-bdící
s magickou hvězdou na dlani
šplhá se k nebi,
topíc se ve vycházejícím slunci,
aby padla k zemi
a v jejím prachu políbila den na rozloučenou.

Maluje si obrázek beau monde,
udržujíc si tak mysl šíleně silnou;
klečí na kolenou,
v slabosti své srdce upustivši;
její žal ji oslepuje
slanými slzami,
jež kradou radost očím jejím
v posměšném světě.

Marné to naděje, plané to odsouzení,
láska je ikonou její,
tak vytoužená, tak nevýslovná,
patříc k nebi,
křehkou duši zachvátivši,
v koutečku nesmírnosti
jako slaboučký paprsek světla ve tmě,
vždy nacházíc místo své.

A dívenka, v realitě cizí, bdí,
bdí ve svých snech.

Dívenka snivá-bdící © Ladanseuse
Překlad  „A Fanciful-wakeful Lass
”, původně A Stranger to Reality” z r. 1999, redigováno r. 2021

13 června, 2021

Duše má, zamlčená

 Podle voda hučí
ve vodopádu slov,
jenž moji duši mučí
v zamlčenosti.

Duše má, zamlčená © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno 2021

Blízko nedohlednu

 V blízkosti věcí milovaných
nenávist leží v dálce;
je jen jeden krůček do propasti
v labyrintu mlčícího světa.

Ve společnosti věcí netušených
strach skrývá se v otázkách;
myšlenky jsou příliš živé,
rychlejší než světlo.

Blízko nedohlednu © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno 2021

Ty oči unylé

 Ty oči,
co již světla nespatří,
utopené v slzách,
upírané k nebi;
ty oči
připoutané k zemi,
co hledají,
co již bloudí;
ty oči,
co již moc dlouho milují,
nyjí.

Ty oči unylé © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno 2021

Tlukot srdce v mlze

Tlukot srdce v mlze;
stíny tají,
světlo pluje,
slzy šumí.
Hořký měsíc očí;
stopy mizí,
ticho rozkřiklo se.

Tlukot srdce v mlze,
vlhké dlaně;
duše taje.
Neslyšná slova;
mysl spí,
sny v noci se utopily.

Tlukot srdce v mlze;
tlumený výkřik
roztrhl nitro v kusy.
Život v padlém listí stromů;
andělé naslouchají;
nápisy na zdech
říkají: Miluji Tě.

Sny poletují;
další temná ulice;
mohy ztěžkly;
dech.

Jako zvony zní
tlukot srdce v mlze;
křičí,
ale našlapuje tiše.

Tlukot srdce v mlze © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno r. 2021

07 června, 2021

Tělo a duše

 Čtou si v knize života
a objevují, 
že se na ně dívá prázdnota;
ve spleti těl
duše jim uniká;
dívají se do země
a čtou čáry ve svých dlaních,
kde vepsány jsou dráhy jejich života;
v dějinách světa 
zaniká jejich vlastní historie.

Vyšel měsíc ve svém třpytivém království
a noc vše do tmy ponořila;
mlha otisky prstů na oknech zahladila.
A chuť polibků a vůně těla
a rána, jež jsou holá, smutná, opuštněná;
zvadlé květiny;
oči ponořené do vína.

Naděje ztroskotala,
až na pokraj smyslů se ponořila
a zmizela do čistého bíla.

Tělo a duše © Ladanseuse
Napsáno r. 1998, redigováno r. 2021

06 června, 2021

Krása mezi námi

 Vidím Tě nejistě přicházet
a v očích skrývat celý svět,
s myšlenkami jako ulice
s nápisy po všech zdech.
A touha je jako ptáci v korunách, 
z nichž zní jejich zpěv.
Bojím se, že s Tebou pokaždé
bylo s Tebou naposled.

Ale teď... 
není tu nic
– jen Ty–
a mé srdce je Ti otevřené;
v Tvé blízkosti 
bolest, jež mě drásá, zmizela;
není tu nic 
než jen 
Ty



krása.

Krása mezi námi © Ladanseuse
Napsáno r. 1998, redigováno r. 2021

05 června, 2021

Přízračný host

 Čas znovu se vrhá do náruče noci;
vidím ho pokaždé, když zavřu oči.

Nebe chladného deště slzy roní;
v čistotě prázdna, v propasti temnoty,
vzpomínky se rodí.

Bolest
vkrádá se a kusy života mi bere;
v samotě bez něj
je kus naděje i beznaděje...

Ospalé ráno zahání zbytky noci,
jež je mou nepřítelkyní
i z nouze ctností.

On je pořád se mnou a nikdo o tom neví;
otevřu oči a zjistím, že tam vůbec není.

Přízračný host © Ladanseuse
Napsáno r. 1998, redigováno r. 2021

04 června, 2021

Andělé padlých snů

 Proč šlapat po lásce, po štěstí
a za sebou nechávat jen padlý sníh?
A co tiší andělé, 
již hledají své odhozené sny?
Čtou se zoufalým šepotem 
v myšlenkách již dávno minulých dní.

Jsou knihy, otevřené, 
přesto plné tajemství
vskrytu všech těch prázdných míst, 
jež bez pochopení nedají se číst.

Kdo slyší ten pláč krásy bez obdivu přes svůj smích?

Andělé padlých snů © Ladanseuse
Napsáno 1998, redigováno 2021

02 června, 2021

Jazykem duše

 Je mi lhostejno, zda-li je to snad nedokonale řečeno –
chci si s tím hrát; oživit, uskutečnit, osvobodit to...
Cílem je sdílet okamžiky symetrie či harmonie,
jež vyvěrá z hlubin duše, aby se vyjevila,
vytvářejíc pouto s okolním světem
skrze proudy nevědomí,
jež je nyní hmatatelně skutečné.

Jazykem duše © Ladanseuse
Překlad „In Soul's Tongue

Skryté okouzlení

Pro existenci jistých věcí
vysvětlení není,
a přec existují
jako magie nehmatatelná
plující éterem jak krása,
jež se vyjeví
pouze tomu, kdo ji hledá 
nejúpěnlivěji.

Skryté okouzlení © Ladanseuse
Překlad „Secret Enchantment

01 června, 2021

Zbloudilec

Jako bych se toulala stezkou zapomnění
a uvízla na ní, jak svět mizí,
jako duše pošetilá v dešti snící
o spáse i zatracení,
spoutaná pýchou, jež je ponížením,
ptajíc se, zda-li ticho je otázkou,
anebo odpovědí
na to, co mé srdce neví.

Žádná slovíčka zmatená
nespasí temnotu trýznivého vábení života,
v němž všechna naděje uhynula.

Zbloudilec © Ladanseuse
Překlad „Gone Astray

Jinotaj

 Tak promluvila duše má
hlasem jinotajným, 
co slyším jej jen já,
jak spřádala jsem nitky její
v překvapivé rozuzlení.

Jinotaj © Ladanseuse

Můj úplně první příspěvek!

Smuteční zakletí