Pro mne by bylo úspěchem vidět trvale a jasně smysl svého života,
ať již by spočíval v čemkoliv,
a zažít z něj vycházející pocit spokojenosti a štěstí.
Lidé mohou mít vysoké cíle:
jako by šplhali na horu, která neustále roste;
jako by jejich les každoročně spaloval požár;
jako by každý z jejich obrazů byl lepší než ten předchozí, ale žádný by nedosahoval myšlenkového ideálu;
jako by vztahovali ruce ke snům hořícím ve slunci či utopeným v oceánu;
jako by nechávali svoji duši ztratit se, letět ke hvězdám,
a unikali okolní temnotě do spásy vnitřního světla,
stále majíce navenek prázdné ruce.
Lidé chtějí vidět svoji hvězdu zářit, ne se dívat na své pošlapané sny;
lidé jsou tvůrci: často si přejí vytvořit něco velkého, hmatatelného a nepřehlédnutelného,
co by představovalo snad jakýsi důkaz jejich hodnoty, co by zanechalo stopu,–
a to je jejich poezie života: zaplnit prázdnotu.
A přesto je zázrakem, že vůbec jsou.
A přesto malují světlo jako děti nekonečnosti –
přes své ztráty, bolesti a prohry, přes všechny své domnělé pokřivenosti.
Jako jedinci jsou tyčící se horou utopenou v plamenech slunce.
Hvězdná záře rostoucí hory © Ladanseuse
Napsáno 20. 11. 2006, redigováno 2021