Osudová volba

Člověk bez víry – víry v jakémkoliv smyslu –, co má? Vlastní pochyby, nejistotu, strach? Dost zoufalá výbava... Víra je majákem v beznaději rozbouřeného moře; světlem, jež vyvede jej z temnoty. Nesmí tedy ztratit víru jen proto, že mu někdo či nčco namlouvá, aby nevěřil.

Fatalista, čím je? Snad jen loutkou v rukou osudu, ztroskotanou duší vyvrženou na pobřeží existence, pouhým pozorovatelem dění, nehnutou sochou v sílenství ženoucího se času? Řekneme-li: „Má či mělo to tak být", nejenže pokorně chápeme, že jsme součástí něčeho většího a že nás něco přesahuje, ale nalézáme v události hlubší smysl, vidíme její přesah, vnímáme obrat konce v nový začátek s rozzářivším se světýlkem ve tmě, neb jsme v tom zlém nakonec nalezli to dobré. Vstoupí-li něco či někdo do mého života, jistě to není náhodou, nicméně si volím, zda-li se tomu v daný okamžik otevřu, jak se k tomu postavím, což předurčí následný vývoj.

Mnohé je otázkou volby: to, co se mi stalo či se mi děje, může být osudové, ale.... já mohu i nemusím zůstat, čelit tomu, vzdorovat, bojovat, uzavřít se, odehnat to od sebe, utéci, schovat se.... Co se stane, když zůstanu a co, když odejdu? Otevřu-li se tomu, co pro to budu schopná obětovat? Co budu mít ze svých obětí, ze své věrnosti, odevzdanosti? Co když mi to zlomí srdce? Co mi přinese či vezme můj smír a odevzdání, a co můj vzdor? Člověk je tvůrcem, pokud se tak rozhodl. Jeho síla spočívá ve svobodné volbě reakce na situaci, v níž se ocitl.. 

Osud není předem danou odpovědí na otázku mé volby, nikoliv tedy v absolutní míře, neb má volba je otázkou nepředvídatelnosti, je vírou v nedohledno. Stojím na rozcestí života a volím jednu z možných cest, teď a tady – ano, každá cesta někam vede, což již může být předem dáno, ale já jsem si tu cestu zvolila., ač netušíc, kam mě dovede... Můj krok je spouštěčem řetězové reakce. Má volba je spolupisatelkou příběhu života, malířkou v mapě osudu. Osud je vnitřní krajinou, v níž dlím a odpovidám si na otázku, nechám-li ji zhynout, zdivočet či osázím rozkvetlými stromy...

Jsme tuláci v čase, ale kolik času nám bylo dáno? Jak rychle máme jít a kudy? Kam má vést naše cesta a proč? Máme se vůbec na tu pouť vydávat? Byly snad karty předem rozdány, byly kostky již vrženy – a i kdyby ano, cožpak jsem to nebyla já, kdo si vytáhl ty které karty z balíčku před sebou, aby s nimi hrál? (...) Neptám-li se, nedostane se mi odpovědí, ale i když se táži, odpověď někdy nepřichází. Snad tedy to není záležitostí otázek a odpovědí, snad na některé otázky ani odpovědi není – a pokud je, není pravdou jedinou a neotřesitelnou, jako spíše jen jedním z možných úhlů pohledu.

A tak, v tomto čase a na tomto místě, v labyrintu tisíců cest, učiním svou volbu a pak již nezbývá než se odevzdat do rukou osudu....

Osudová volba © Ladanseuse

Cesta duše

Dojde-li na rozum a cit, bezděčně mi na mysli vyvstane satirický výjev bolavého, zlomeného srdce, nad nímž se káravě tyčí mozek se slovy „Já jsem ti to říkal", jenž mají naznačovat, že srdce bylo opětovně „pošetilé" a došlo úhony, protože neuposlechlo „moudrou" mysl. Jakkoliv by někteří přísahali na pragmatismus, ten se mi nejeví jako cesta vysvobození, nýbrž spíše jako prázdná a nepřekonatelná zeď, před níž stojím jako malíř; zatímco někteří vkládají svou víru do racionality, já se troufám pochybovačně tázat, zda-li to je vskutku to, co povětšinou pohání lidské chování...

Nevím, proč mysl bývá tak glorifikována, jestliže nám – či alespoň mně – působí takové potíže! Zaplavena myriádami neutuchajících myšlenek a produkující mentální konstrukty často v rozporu s realitou, a přec schopna tě tak ranit a vystrašit! Mysl se může stát překážkou, jestliže se snaží racionalizovat to nehmatatelné a vytváří hranic ve strachu před nekonečností – ale tvá duše JE nekonečná. Nikoliv, bez dosažení kontroly a vnitřního míru ti prokáže medvědí službu. A ty, jako myslitel/-ka, by ses měl/-a v duchu ptát, zda-li se ztotožňuješ se svou myslí, anebo zda-li je tvá mysl sice tvou součástí, ale zároveň nezávislou entitou, což tě v širším kontextu dovede k otázce, kým jsi ty sám/sama.

Srdce jasně zří to, k čemu je mysl slepá. Věřím na následování svého srdce, protože mi vždy říká pravdu, jíž v sobě nese. Zeptej se svého srdce, jaké jsou tvé skutečné touhy; ono ví nade vší pochybnost, neb, hluboko uvnitř, ty a tvé srdce jste v souladu. Pocity – jakkoliv znepokojivé a nesmírné dokáží být – jsou poslové a jako tací by měly být brány, neb v sobě nesou smysl a za ním se skrývající důvod, jež je třeba vypátrat.

Abychom byli opravdoví, musíme dělat věci ze srdce. Otec Jaroslav M. Kašparů jednou poznamenal, že odpouštíme ze srdce, neboť zatímco mysl si vždy křivdy bude pamatovat, díky odpuštění od srdce nás nebudou již tolik tížit, neb „ze srdce tryská veškerý život" - vskutku, „když se vaše mysl zastaví, budete žít dál, ale když se zastaví vaše srdce, zemřete". Nesmíme se ale ohlížet, protože, použijeme-li podobenství, „jakmile vezmete do ruky pluh, nesmíte se otáčet", jinak pole nezoráte, ale zvoráte.

„Srdce spraví samo sebe. To tvá mysl by ti měla dělat starosti. Tvé srdce již ví, jak se vyléčit." pravila Nikita Gill. To shledávám velmi přesným, neb již dlouho cítím, že se potřebuji oprostit od své mysli, anebo, lépe řečeno, zabránit své mysli, aby mě kontrolovala, vzhledem ke všemu tomu marastu, jenž je na překážku. Abych byla spravedlivá, mysl i tak nabízí nějaké odpovědi na mentální úrovni, nicméně existují věci, které nelze řešit intelektuálně, zvláště ne ty hluboce emotivní, ne zcela, a je to právě srdce, jež je citovým mistrem, jehož stojí za následovat..

Někdy je lepší jen cítit a vnímat, stát se mírumilovným pozorovatelem, přijmout situaci, dát věcem i lidem prostor a svobodu, a vyslat tu energii do vesmíru s žádostí, aby splnil tvá přání, a zároveň se mu odevzdat s veškerou vírou, jíž v sobě dokážeš najít, v jeho všeobjímající moudrost a vrozenou dobrotu. Jako by odpověď spočívala v přijetí, jako by nechat jít znamenalo přitahovat. Naslouchej vesmíru, když promlouvá, a splyň s ním, je-li to volné plynutí, neb násilím nic nezískáš.

Mysl toužící po kontrole stále klepe na zavřené dveře. Ale je to srdce, jež má klíč. Pohlédni do něj. Srdce je chrámem, v němž všechna láska dlí a z nějž láska vyzařuje do světa. Otevři své srdce! Láska je odpovědí na vše, co existuje - říká ten snílkovský romantik ve mně. A je to duše, která prý urovná ten nekonečný nesoulad mezi těmi dvěma – myslí a srdcem –, a tak se vydejme na duchovní cestu. Naslouchej svému vnitřnímu hlasu, ne hlasu ostatních, protože hluboko uvnitř tebe dlí pravda o tvých nejniternějších tužbách. Co tě činí v životě šťastným/-ou? Odpověď leží uvnitř tebe, ne ve vnějším světě. Ostatní ti to říci nemohou, neboť nejsou v tvé kůži. Prozřetelnost není od toho odloučena – vesmír prostupuje vším.

Věřím, že Bůh k nám promlouvá skrze duši, což osvětluje, proč je duše nositelkou moudrosti, jež nás převyšuje a stává se naším vnitřním vodítkem. Duše vytuší věci a zná to, co nelze v daném čase znát, dokonce předpoví osud tebou zvolené cesty. Je spolehlivá v tom, že ví, i když není cesty k takovému vědění: žádná předchozí zkušenost ani žádný vhled do budoucna. O tom není lepšíhu důkazu, nežli to zažít, že? A mně se to stalo! Duše je mudrcem i prorokem. Jelikož jsme jí obdařeni, pak v sobě dost možná neseme odpovědi, jež tak zoufale hledáme, ale jen když k tomuto vnitřnímu bohatství získáme přístup. Hluboko ve svém srdci znám tu cestu.

Cesta duše © Ladanseuse

Překlad „The  Inner Way"

Velkodušnost

 Jediným způsobem, jak ukončit neustálý koloběh bolesti a utrpení, je zastavit jej u sebe: být velkodušným a přijmout ránu/-y, spolknout tu hořkou pilulku a odpustit - jinak se zranění zvětší. Jedině skrze vnitřní smír lze dosáhnout míru vnější.ho. Člověk dokáže proměnit temnotu ve světlo a vnést tak do svého světa více naděje a lásky. V tom spočívá vysvobození pro všechny zúčastněné. Odtud vyvěrá alchymické (vy)léčení. Toto je cestou ven ze začarovaného kruhu; toto je cestou, jíž chci jít.

Mnozí totiž volí snadný únik či, chcete-li, osobní pohodlí, ale já věřím, že bychom svou volbu z možností neměli zakládat na míře složitosti. To, co je snadné, není vždy správné, ale to, co je správné, není vždy snadné. Osobně jsem vždy tíhla k cestě, jíž jsem považovala za správnou, ač byla třeba těžká – cestě trnité i růžové, dalo by se říci –; k cestě, jíž je třeba se vydat, chci-li dojít svého cíle v duchovní sféře. Jedině odtamtud je možné věci sublimovat.

Živit v sobě pocit křivdy, ať již reálné či domnělé, a chovat v sobě zášť se nejspíše stane slepou uličkou, zvláště pokud je druhá strana nelítostná a netečná, načež nakonec člověk otráví sám sebe tou uvnitř živenou negativitou (a ani oprávněnost jeho rozhořčení na tom nic nezmění), než že by se kdy dožil nějaké nápravy. Jedno přiléhavé buddhistické rčení říká něco v tom smyslu, že držet se zloby se podobá pošetilému pití jedu v očekávání, že to ublíží tomu druhému. Zdrží-li se člověk toho, utiší se vnitřně v jakémsi aktu sebelásky; sebepřesahující lásky, jež se rozlije do světa jako na povrch vyvěrající podzemní pram,en průzračné vody do životadárného jezera....

Někteří věří v „oko za oko" a pletou si jej se spravedlností, ač je to, upřímně řečeno, pouhá pomsta, a bez ohledu na to., jak oprávněným se to může jevit i být, pouze to udržuje mizérii a snižuje člověka na úroveň těch, jež mu ublížili. Zlo nelze zažehnat zlem – namísto toho je třeba dát více prostoru dobru. Ti silní odpustí a vysvododí tak obě strany z okovů hanby, přičemž se nezpronevěří svým zásadám, jako je slušnost a laskavost. To nemá být moralizování, ač je v tom kus ušlechtilosti – jde o to, že cestou nízkosti nikdo do nebe nedojde. Není špatné války, jakožto není špatného míru, jak vskutku moudří vědí.

Velkodušnost © Ladanseuse

Překlad „Magnanimity"; původně napsáno r. 2020, redigováno r. 2021

Okamžik pravdy

 Já chci prožívat čistě. 

Ten přítomný okamžik je pravdou, o níž si přeji, aby trvala věčně, protože když ten moment skončí, tato pravda je následována myšlenkami, které ji vyvrací.

Miluji tu bezprostřednost a náhodný sled událostí, kdy je člověk vtažen do děje naprosto nečekaně, a přesto musí jednat. Nemá čas přemýšlet a tudíž ani pochybovat.

To je ta chvíle opravdovosti, protože člověk musí následovat své srdce a nemůže být nikým jiným než sám sebou, v kterémžto sebeodhalení se skrývá nesmírná síla, a je jedno, zda-li pro boj či pro odevzdání.

Okamžik pravdy © Ladanseuse

Niterná proměna

 Někdy nedokáži dát řád všem svým myšlenkám a ty se pak hromadí, až zahltí moji mysl v bezbřehém zmatku. 

Jak definovat to, co nelze? Jak najít podstatu ve výkřiku smutku? Jak přivolat zpět to, co uniká?

Vnitřně jsem nejistá a křehká. Chci na sebe vzít všechnu vinu a vykouzlit úsměv. 

Jak tedy pak dokáže jediný můj upřený pohled druhého znejistět? 

Náhle, poté, co jsem byla hodiny na odstřel, ze mě vyzařuje pohoda a skálopevný klid...

Pak najednou to ty druhé oči bloudí, 

najednou ty druhé ruce jsou zmatené a vyhledávají moje, 

a najednou vzdálenost vystřídá blízkost; 

a úsměv pluje jako měsíc, co vypadá jako kus zářivého zlata. 

Pak najednou je tu moje teplo a dobro;

a najednou se vidím jako 

někdo, kdo má velkou cenu; 

někdo, kdo neprosí, ale dává; 

někdo, kdo jen je, je sám sebou, a to stačí.

Pak najednou jsem všeobjímající, až to zaráží.

 

A sedím tiše, v očekávání přijímám; 

nic, co ve mě zmizí, nevrátí se zpět – jsem bezednou hlubinou. 

Chci, aby ve všem proudil život; 

ten život, který miluji. 

Niterná proměna © Ladanseuse

Vnitřní vesmír

Pluje jako měsíc na vlnách mého smutku;

hoří jako slunce, když zapadá v tmách;

do hlubin noří se vše, co mé nitro pohltilo –

slovy jej nepochytíš, pomátneš se však:

pojmi do své psyché celý svět a pochopíš...

Vnitřní vesmír © Ladanseuse

Fantasma

 Prodlévals tu, pluje časem jako myšlenka;

tvůj smích, rozhořev se v ozvěnách,

byl jak vítr, jenž odvál nářek.

✩

Promlouvals v duchu rezonance bubnu,

chvěje se v očích

jako planoucí pocit

v nedosažitelné hlubině utopený.

✩

Zjevoval ses jako mihotavý stín

ve střípku prehistorie,

až zhmotnil ses v obrazcích bez hranic -

přízrak, přec skutečný na dotyk.

✩

Přicházels v hypnotických vizích,

jako posedlé záblesky světla,

v řetězech šílenství

bludných duší v temnotě.

✩

Dlels ve všudypřítomnosti,

nevysvětlitelná entita druhu fantasmického,

nehmotný, jakoby neexistující,

a přec pevně ukotvený v životě.

✩

Vzplanuls, pluje mezi hvězdami

v posvátné dimenzi mimo čas

okamžiků nekonečné konjunktury.

Fantasma © Ladanseuse

Překlad „Phantasma"

Láskyplné stopy

Moje duše plyne všemi směry,

kdo vsugeroval mi ten pocit osamění?

Při těch příbězích, na světlo z minulosti vytažených,

jež jsou plny sladkých polibků a pohlazení, 

jen upadnuvších v zapomnění...

✴

To jsou ty stopy, co Bůh zanechal,

když seslal mi radost, kousíčky nebe:

Tebe, tebe, tebe i tebe...

Ač jsou to jen slovíčka do papíru vtisknutá,

myšlenky získavše tvar,

mysl již je nikdy neuvězní, nikdy nepostihne zmar;

ač dotknout se jich nemožné je, ani prázdnotu nezaplní,

i tak jsou živá, 

přesně jako vzpomínky...

✴

Živoucí

jako bytost s očima plnýma lásky,

která nečeká

na příchod rána

při úderu hodin.

Láskyplné stopy © Ladanseuse

Napsáno cca 2003

Nostalgie

Končí-li cosi,

nemá to pokračování:

zamrzne to v čase

v nekonečném sledu vzpomínání,

života jiného nežli představ to nemá,

ani to není k nalezení v realitě nynějška.

Nostalgie

je úplně hořkosladká,

neb se snaží oživit

minulost,

která by se otevřela

jako okno

 do budoucna.

Nostalgie © Ladanseuse

Překlad „Nostalgy", napsáno finálně 16. 5. 2021

Měsíční poutník

 Člověk je jako měsíc:

proplouvá životem,

jehož každá fáze je přechodem;

obraz krajiny se mění,

ale poutník,

ač ne nedotčen,

zůstává v jádru stejný.

Měsíční poutník © Ladanseuse

Překlad „The Lunar Traveler, napsáno 16. 5. 2021

V poušti tvého srdce

 V poušti tvého srdce

má semínka nevzejdou a zhynou;

v poušti tvého srdce

žádné kvítí nevykvete;

v poušti tvého srdce 

nemohu žít;

v poušti tvého srdce

krása nemůže být.

Zmírá-li květina,

není to květinou;

zmírám-li v poušti,

není to mnou.

Jako láska 

potřebuji

živou, bohatou a plodnou zemi,

v níž mohu dlít

a pak se rozbujet a svými květy ji zaplnit.

V tvořivých cestách, místech i lidech 

je třeba hledat

tu zemi k rozkvětu –

teprve až pak, 

zaklepu-li,

dveře pomyslné otevřu

klíčem, který nosím v srdci.

V poušti tvého srdce © Ladanseuse

Napsáno finálně 15. 5. 2021

Sladké snění

 V hlubinách země

spočívám

já 

a

sen –

probuďte mě!

Bojím se, ale...

jedině ve své nahotě

mohu se setkat s Bohem.

Tohle je jen

sladké snění

v hrobě 

mého zapomnění...

Sladké snění © Ladanseuse

Napsáno 25. 11. 2019

Přijetí

 Mysl mou zaplavily myšlenky

v šíleném spádu,

což uvrhlo mě do ticha

a tak jsem vytvořila iluzi,

nikoliv však z přetvářky --

byla jsem tak sklíčená

a v duchu se tázala:

Proč bys volil se mnou být,

býval-li jsi mohl strávit ty hodiny

mezi radostně rozzářenými tvářemi?

Přijetí © Ladanseuse

Překlad „Embracing"

Paralelní světy

Jaké to je

žít mezi dvěma světy,

nosit v srdci paralelní dimenze,

být zároveň tam i tady,

tehdy i teď?

Co dělat

se sny, co se tříští

s bezbožností prázdných očí,

s mlhavou přítomností

všeho kolem?

Život je

jako krajina:

ubíhá;

díváš se,

jak se mění,

stoupá i klesá,

až zmizí s tvými kroky.

Jak barevný kaleidoskop,

korálky na niti,

nemůžeš být a

uniknout hodinám;

jen běž, jsi jako vítr,

ale ony taky!

A ty jsi a bylas a budeš –

to jsou ty paralelní světy:

tehdy a teď a pak –

jen ty jsi stejná,

i strom zůstane stromem.

Paralelní světy © Ladanseuse

Bludička zmaru

Před obrazem vybájeného světa bývá těžké přijmout realitu, pod jejíž temnou--byť často iluzorní--podobou se skrývá obsah nevídané krásy, jejíž lesk oslní všechny představy: neboť tato realita je pravdou, jež je nejspolehlivějším průvodcem po cestách, ať již se člověk vydal jakýmkoliv směrem, a je jedinou záchranou před smrtelným pádem do mučivé falše, jež zohyzdí vše, na co člověk pohlédne, a uvrhne jej do divokého smutku, jehož jediným poselstvím je zmar...

A někdy se člověk v zoufalství vrhá k zemi, plný otázek a obvinění, že vše, čeho se dotkne, se rozplyne; že vše, na co pohlédne zmizí; a vše, co uslyšel, utichne... a nazývá to nesmyslnou, bolestnou ztrátou, neboť je naprosto zmaten. Ale co když celá jeho bytostná existence to předurčila k pádu? Co když jeho slova zahnala pochopení a jeho mlčení nastolilo zmatek? Co když jeho myšlenky vytvořily ničivou energii? Co když jeho činy budovaly konec? Co když člověk sám je stvořitelem konce?

Ale nic není ztraceno! I ze smrti existuje návratu: neboť nemůže i smrt být jen zlověstnou představou; oním strachem ze zmaru, jenž sám zmar přináší? Nemůže „to něco” způsobit, že to, na čem lpím, mizí, a tomu, čeho se děsím, vnukávat život? Ale co „to" je? -- Nemohu být přeci obětí života ani mučedníkem smrti, jestliže neuznávám žádných hranic... hranic, jež vytvořila moje mysl ze strachu před nekonečností; mysl, jež utlačila touhu, jež nic nevykřesá ze vzduchoprázdna, z omezenosti, jež jí byla nadělena. 

Jediná cesta vede nespoutaností, neboť jedině ta otevře bránu jakékoliv výzvě světa.

Ano, svět ukrývá spoustu zlého, ale ani zlo není neomezené: člověk se jen nesmí nechat lapit iluzí a nechat se v něm uvěznit, neboť vždy existuje cesta „tam" i cesta „zpět" -- a kdo tomu neuvěří, nikdy se ven nedostane.

To není o pozlátku; není to o věcech -- je to o vnitřím bohatství, o víře a oné nenáviděné jinakosti, jež člověka sice odtrhne od vnějšího světa, ale naplní ho krásou světa vnitřního. Člověk musí být jiný, aby byl svůj; musí umřít, aby se znovu narodil; a štěstí najde jedině v bolesti... Nezáleží na vědomí světa, ale na pravdě!

Bludička zmaru © Ladanseuse

Napsáno 19. 10. 2001

 Síla zranitelnosti ⇇

 Co ukrývá ticho ⇇ ⇇

Síla zranitelnosti

 Je zvláštní, jak některé věci, od nichž se člověk odvracel, se najednou s jeho kajícností stávají jeho oporou, odrazovým můstkem do výšin nebe; 

když člověk obrátí zrcadlo, dříve nastavené jen světu, na sebe, ponoří se do skutečných hloubek věcí a překoná ty bolesti deziluze, vnější podoby, spatří najednou pravdu, hluboko v něm ukrytou, jejíž nitky vedou k lásce...

... když odkryje se, aby se vystavil pranýřování, zároveň se otevře láskyplnosti, neboť vše, co v sobě uzavíral, ho obklopí, a vše, co ho obklopovalo, zmizí v něm: jeho svět je totiž polaritou, žije na obou stranách, začátkem i koncem...

A tak najednou ustane ve svém zuřivém boji, jenž naprosto zmátl a rozvrátil jeho identitu, a zjistí, že stačí udělat krůček, aby vstoupil do vtřícného světa; že stačí odvrátit se od temnoty, aby spatřil světlo; že postačí jediná nitka, která ho spojí s nejvyššími sny...

Sám člověk je si největším nepřítelem, poddá-li se nevědomosti, nechá-li se zastavit strachem a zlým očekáváním, nechá-li se zmást, zbavit svého přesvědčení: pak bude v tichu hledat hlasy, jež neuslyší, dokud sám nevykřikne; ve zmaru bude pátrat po náznacích, jež nikdy neobjeví...

Šance se válí v prachu jako drahokam v dunách tvého strachu.

Někdy stačí jen přijímat, namísto odmítání; někdy stačí jen dávat, namísto braní...

Síla zranitelnosti © Ladanseuse

Napsáno 19. 10. 2001

 Co ukrývá ticho ⇇

⇉ Bludička zmaru

Co ukrývá ticho

 Padl na mě smutek a já pod jeho tíhou nemohu dýchat. Nastalo ticho, jako když zaklapnou dveře a člověk se konejší odeznívajícími kroky a pak již jen čeká, neboť se nedokáže odloučit od své přirozenosti, vyrvat ze sebe svou podstatu, neboť srdce nikdy neobelstíš. 

A to ticho má nádech zlověstnosti, osudového znamení; je cestou obestřenou strachem, neboť zde kolabují všechny encyklopedie světa ve své přízračné nicotě, jíž opisují vše a přece jsou omezeny svou neschopností zachytit letmé dotyky duše, jež svou silou žene vše dopředu do zmatečného spádu věcí, jež končí v nenávratnu vesmíru.

Je to jako slunce, jež se rozzáří a svým teplem zaplní Zemi, jež se záhy ponoří do chladu tmy, jakoby nedotčené v koloběhu času, jenž nikde nekončí ani nezačíná, neměnně plyne dál, nezvratně se řítí od zrození do záhuby... ale to je jen zdání, ta matoucí bludička času: noc je jen pomlčkou, jen stupínkem daleké cesty vedoucí ke světlu.

Co ukrývá ticho © Ladanseuse

Napsáno 19, 10. 2001

⇉ Síla zranitelnosti

⇉ ⇉ Bludička zmaru

Klid v bouři

 V dálce zjevila se známá silueta,

mé oči prchaly k němu a zase v dál;

jen tak tam seděl... sám,

smutně čarokrásný,

snad cosi četl... ukrytý v myšlenkách.

Nebyl by mne asi spatřil, ale cosi jsem plaše řekla:

pozdrav a jak se má

(prý dobře ‒ a jak já?);

ten jeho pohled tak zvláštně hřál,

zahalený tichou, nežnou laskavostí.

Chtěla jsem mluvit dál,

ale jen se dívala

na živoucí zázrak okamžiku

ustrnuvší v tichu...

a vzývala věčnost, ať zůstane stát.

Bylo tam dusno, žíznila jsem po kapkách;

ve vzduchu vznášel se nesoulad,

jak ona si tančila zvláštně bez zájmu a bez života

a on tak nejiště, jemně, ze zkušenosti hrál;

jakási cizost vkrádala se tam...

Jak plynoucí smutek

mrtvý oceán s bublinkami života,

do něhož jsem se nechtěně vnořila,

obestřel mě, zahltil mě,

ale oheň ve mně plál...

To bílo, jímž se obklopil, lapilo mé srdce;

chtěla jsem tam být a navěky se dívat,

mátla mě ale má bázeň ‒ 

pak v jeho očích zahlédla jsem 

střípek úsměvu, zářivý žár.

Chtěla jsem mu víc říct a víc dát,

ale ta jeho smutná čarokrása,

ten snový klid v tísni smutku,

ta síla mě přitahovala i děsila,

jako bych vzlétla i se topila.

Klid v bouři © Ladanseuse

Zmizení

Jako záblesk jinakosti v uniformitě

zjevil se okamžik,

v němž pocit zračil se v jeho očích

dlouze, jakoby tmavým tahem štětce,

a neutuchajícím smutkem naplněn

plynul mým směrem na vlně,

dokud neprchly oči mé...

Ztěží říci,

zda-li to bylo předtím či poté,

snad chtěl 

vyslovit více než jen

pozdrav tichý;

mé pouhé „ahoj" a oči prchající

jej nechaly či ponoukly odejít...

Vytrhla jsem jediný kus,

kratičký čas jiného druhu,

z té samé mozaiky

ve snaze nalézt smysl;

vnímala jsem jeho auru všude,

ale jako bych byla sama jinde...

Zmizení © Ladanseuse

Překlad „Evanescence", napsáno 29. 1. 2006

Stín chmury

 Objevil ses, s tváří kamennou, působící vážně,
tížilo tě cosi přízračného;
řekla jsem: „Ahoj," a přišla proměna:
chilková, téměř neznatelná záře,
jak's zamumlal cosi hlubokého...
Pak jsi tam jen stál s hořící cigaretou,
opuštěný ses mi zdál  ‒ neodvážila jsem se slova jediného,
a toho je mi líto.

Stín chmury © Ladanseuse
Překlad „The Shadow of Gloom", napsáno 8. 12. 2005

Chrám blaženosti

 Pohlédnu-li směrem tvým,

sjíždím vlnu hřejivou a delikátní;

zračí-li se ve tvé tváři sladké uspokojení

v rozzářivším se úsměvu, ve střetnuvších se očích našich ‒

vše, co od tebe z dálky přichází,

ta tvá aura ‒ ach, jak chutná!

Je to vše určeno mně?

Či je to jen radostný, iluzorní, vysněný okamžik, 

jemuž se oddávám?

Shromažduji tyto kousíčky,

abych vystavěla chrám blaženosti.

Co když je to jen sen ‒ přežiji?

Co když je to skutečné ‒ přijde mé znovuzrození?

Co to značí?

Vyčkám trpělivoě dne s odpovědí...

Chrám blaženosti © Ladanseuse

Překlad The Temple of Bliss, napsáno 8. 12. 2005

Vykoupení

Stíny zdivočely v tichu prázdném noci bezesné,

ve tmě probdělé v pláči vše mi unikalo,

hořela jsem vášní zničit ty dálky studené

a něco uvnitř ustrnulo a v žaluplnosti se ztrácelo.

V bezedném vakuu neslučitelnosti

mohla jsem jen přihlížet tomu, jak vše se rozpadá,

v obrazech spatřovat to sladké cosi,

čeho se mé srdce nehodlalo vzdát.

Konečně myšlenky v ustavičném proudu ustrnuly,

mé oči, ospalé, noci plné, úsvitu nechtěly

a síla života, ta studnice snů, v zázračné sfére vnořená,

mé srdce otevřela a bolest, do něj bodající, zcela zaplašila.

S pozdravem životu odvážila jsem se kráčet

po cestách spletitých, kamenitých, jež do staroprorockých časů vedou zpět,

k tomu ustrnulému, zániku čelícímu:

upadlo to v zapomění -- stránky nalezla jsem prázdné.

Nakonec má psyché došla vykoupení:

strach, jímž kdysi byla zaplavena, 

již ke mně nepatří;

zčistajasna dveře zejí dokořán a... pravda je odhalena.

Vykoupení © Ladanseuse

Překlad Deliverance