Tento blog je věnován mé vlastní autorské poezii, poezii v próze, úvahám, výkladům a překladům, které bych ráda sdílela. Mé srdce hoří vášní pro tanec i psaní jakožto cestám tvořivé sebeexprese. Obé hovoří vlastním a mně líbivým jazykem, jenž metamorfuje, alchemizuje a odhaluje vnitřní svět. Zde zní hlas tichý, jenž touží být vyslyšen; zde bije srdce divoké jako tančící derviš. Mé já je poezií v pohybu, svým tancem promlouvám.
Mýlíš se v domnění,
že to mé hranice uvrhly mě v osamění;
neb mé Já je bez hranic,
jsem bezmezná, a přec sama.
Ne to mé,
ale to druhé
srdce,
uzavřelo se,
hlubiny bálo se ‒ a já jsem hlubina...
A tak je to srdce mé zlomené,
ač lásky-plné
lásky, jež nemá kam jít...
Blázen ten
nastoupil do vlaku,
rozum vyhodil oknem ven,
byť dušoval se opakem,
a vystoupil na příští stanici,
kde hodil lásku na rozpálenou hranici.
Mešuge © Ladanseuse
Úryvek z básně, napsán r. 2000, zredigován 2021
Hvězdy rukou v záblescích proplétají se
znetvořenou tmou,
v níž srdce vzplálo touhou krvavou;
v jiskřivém ohňostroji duše bdělá
nad tancem těla k zemi padá;
bosé nohy ‒ holá kůže ‒ na střepinách.
Vír bubnů srdce zahlcuje sirény řev;
snáší se světa tma
jako nukleární spad
rostoucího ega;
mysl plná lysohlávek
až do ochraptění sténá;
jen tvé velké oči soví září,
když umíráček zní.
Něha ‒ na poušti fata morgána
zdá se nadosah;
pulsující tepna tekoucího zlata,
oči oslepené,
ruka zkroucená
v žebrajících mukách.
V záplavě vlasů
hlas se vlní;
důstojnost smeká;
zde stojí mekka
Osvícených.
Tanec něhy srdcervoucí © Ladanseuse
Napsáno r. 2001
Černých havranů v nitru roztrhl se mrak,
čáry máry balamutí abrakadabra, tak
v čmouhy rozplynul se svět
mých očí, tváří, aut;
vojsko temnoty rozselo do té nahoty jen strach.
Lásko, změnila ses v sen
slunce zářícího každý boží den,
jež v noci zmateno tisíci bludičkami umírá;
jsi dítě matce ztracené,
do zoufalství očí zastřené.
Lásky zakletí © Ladanseuse
Napsáno 2001
Můžeš mě rozebrat na kousíčky,
protože já nemám srdce;
můžeš mě odsoudit,
protože já nemám duši;
můžeš mě zabít,
protože já nemám tělo;
můžeš mě přehlížet,
protože já nejsem...
💔
Za oknem mňouká kočka
jako zhrzená milenka
se zářícíma očima, zasněně
toulá se nocí,
až blankytná obloha rána zažene
tu tulačku
smutkem obestřenou
do hajan.
Stočí se do tepla huňatého kožíšku
a pak v noci zas bude
za mým oknem
řvát,
tulačka nezbedná!
Tulačka © Ladanseuse
Napsáno 2000
Jsem sama, jakoby ztracená. Jako by mě děsily všechny usměvavé tváře ve vůni jara, jež zmizelo. Jako by všechno zářilo v mé tmě, v mé neviditelné tmě. Je zvláštní, jak těžké je umět být šťastná. Umět zaplašit myšlenky vlastní nicoty. Ten točící se svět kolem mne. Ty probdělé noci a těžký denní spánek. Tu nehynoucí spoutanost. Splašené pocity létají po ulicích jako cáry vznášející se duše. Ty černé myšlenky, ty myšlenky mě naučily se bát, bát se světa v jeho zdánlivě hrané bezbrannosti, bát se slov, bát se pohnout, bát se dívat, bát se žít, bát se divoké radosti, jež se skrývá ve věcech, jež nemohu nepotřebovat, jsou-li naplněny. V potřebě ochrany a bezpečí, potřebě podpory a povzbuzení, potřebě úsměvu a objetí, potřebě porozumění a harmonického souznění..., jejichž naplnění nemůže být bezkonfliktní, jejichž naplnění nemůže být úplné. Nejsou žádní solitéři ‒ jsou jen bojovníci, jen ti nezkrotní a nezlomní a nenapravitelní. Jen ti, již snad vnímají každou nuanci, vnitřně, citově, pod závojem tajemství, pod rouškou nedotknutelnosti, pod pláštíkem netečnosti. Slova jsou možná bezobsažná a činy jsou možná nečitelné. Snad svět je opilý vlastní slávou, kdo ví? Dávat je asi více než brát; je to jako vroucí přání, jež se rozhořelo, jež mě celou naplnilo a pak už jen zbyla prázdnota. A já jen čtu nikdy nenapsané řádky, naslouchám nikdy nevyřčeným slovům, topím se v záři nikdy nenastavšího světla. Bloudím a toužím a stýská se mi ‒ po zářivém štěstí tance; po cestě, jež mě povede; po ruce, jež se natáhne, aby mě zvedla a podržela... abych vstala, abych se probudila a uviděla pravdu bez bludných fantazií, jež ze skutečnosti udělají čmouhu nikdy nezažitého rána. Kdo jsem a co dokáži, když nevím a svět mlčí? Proč mám stále pocit, že když usínám, svět začíná tančit? Že se nesmím dívat, že se ani nesmím dotknout toho tančícího světa? Kéž by otisk mé dlaně na okně nikdy nezmizel a moje stopy se nikdy neztratily, kéž by mé oči nikdy nepohltil spánek, kéž by mé srdce nikdy nepotřebovalo. Není-li nespoutanost možná, všechny výzvy světa zůstávají nedostupné: vše nelze zdolat, všemu nelze rozumět, vše nelze mít, všemu nelze věřit... Moje pochyby jsou paralyzující, dechberoucí, oslepující, zatemňující a tak ohlušující, až vše ostatní je neslyšné... a můj úsměv někam zmizel, nemohu jej najít. Copak zbývají jen sny? Kdo slyší, vidí, cítí, chápe? Kde je MŮJ anděl? Proč mám stále pocit zneuznání, podcenění? Já nevím-nevím-nevím, ale tolik to potřebuji. Prosím, jen v duchu prosím. Proč jsem sama, když nejsem? Proč jsem smutná? Proč mám potřeby, proč musím mít potřeby? Chci. Změnit. Svět. Svět barev, svět zvuků. Tento. Můj. Náš. Ne-s-mysl. Pravdu. Smích. Slzy. Musím najít sílu, sílu vidět krásu, sílu vyzařovat krásu. Krásu nepoznanou a neuchopitelnou a vábivou. Chci jí podlehnout, chci jí být. Chci věřit, že nejsou temné stíny; chci věřit, že je mohu odehnat. Cítit, Být blízko lásky. Vnímat nuance všeho. Ne nevědomost, ne šílenství ‒ jistotu nalezené pravdy. Sílu, jež mě naplní touhou a já vyjdu na kopec jako šťastný blázen, můj křik bude silnější a má víra pevnější. A odhodím své tělo, neb jsem si vybrala duši. A ve svém tanci naleznu srdce, jež nikdy nepřestane bít. V té nehmotnosti, v té živoucí síle. Stanu se svým snem. A až uslyším to volání, odpovím. Vždy odpovím. Vím, že i mně jednou bude zodpovězeno; že dojdu uvědomění. Nic nenaleznu ve zlých předtuchách, snad jen strach. Chtěla bych cítit, že já jsem a nezůstávám nepoznaná; chtěla bych vědět, že jsem vším tím, co dávám. Vím, že dokáži milovat, bojovat, být; že dokáži nalézt tu energii nespoutané síly. Naučit se žít. Pochopit, co mohu a nemohu mít; uvědomit si hodnotu toho, co mám i nemám. Marně nežádat, a přec jít stále dál, abych nakonec nalezla to, co nalézt mám. TANEC! TANEC! TANEC! Být tancem. Být tancem. Být tancem, hudbou, sama sebou ve víře. Mít ráda a dávat se. Neslyšet své srdce plakat. Bere mi to sílu a já potřebuji jít dál... jít dál neunávně krok za krokem za svým snem..
🔥
Je naším zbožným přáním, aby se to bývalo nestalo, neb ta záplava bolesti byla, a snad stále je, k zbláznění. Ač se uzdravíme, zůstaneme navždy zjizveni; i v té nejoslnivější záři mihne se tu a tam na duši stín. Právoplatně cítíme, že to „není právné”...
Ale... právě ta největší bolest nás může dovést k našemu nejvyššímu Já, máme-li v sobě dost síly projít si takovou vnitřní přeměnou. Bolest lze alchemizovat v sílu, přičemž velikost prvého je přímo úměrná velikosti druhého. Jedna súfijská modlitba praví: „Roztříšti mé srdce na tisíce kousků, aby se mohlo naplnit nekonečnou láskou.” Chceme být v bezpečí, a přesto nemůžeme zůstat světu uzavřeni, neb jen s otevřeným srdcem můžeme být laskyplní,.
I toto je součástí naší přeměny v toho, kým jsme se stali; taková je cesta, po níž jsme se vydali; takový je náš cíl: tady teď takto jsme a nemůžeme nebýt. Byli bychom jiní, pokud by se to bývalo nestalo tak, jak se to stalo, a nebyli bychom na tom nutně lépe ‒ snad dočasně šťastnější, ale nejspíš též chudší na duchu. Nedošli bychom až sem, tak daleko ‒ tam, kam je nám předurčeno dojít.
Nejde o popírání skutečnosti ‒ jde o znovuzaměření se na vnitřní růst a moudrost; o nalezení smyslu i na temných místech, ozářených naším niterným světlem. Je to křest ohněm, skrze nějž ale budeme znovuzrozeni.
🔥
Vnitřní prožitky jsou nezměrné a individuální, marné jsou proto snahy učinit je objektivně změřitelnými. Mé zlomené srdce či trauma může být znehodnoceno v nesoucitných očích, v nichž se jeví jako „nic”, ale pro mě je skutečností a zaslouží si, při vší empatii a porozumění, takovéto uznání.
I proto, buďte ujištěni, toto říkám s největším možným respektem a soucitem k lidem a tomu, čím si museli projít. Vím, co je to trápení, stejně jako vím, že nikdo se trápit nechce, a tak hluboce cítím se všemi trpiteli. Já, jsouc prostá, si jistě nepředstavuji vítězství nade vším ‒ pouze odmítám mentalitu oběti, jež by mi svázala ruce.
Mýtický Fénix povstal z vlastního prachu jako přeměněná, nová bytost, jež je, podle mě, skvělým symbolem prožitého utrpení vedoucího k velikosti. Bohužel, ne všichni povstanou... Ale dokážeme to? Jistěže ano! Cokoliv, co existuje či se děje, je takové, jaké to je, ale je to naše vnímání, jež předurčuje, jak to budeme pociťovat a vnímat, a právě takové se nám to bude následně jevit. Kdo či co určuje, co je a není nad naše síly? My sami! Zůstaňme silní!
🔥