Plynuli jsme jako voda
nevědomky v sladkém snění,
ale byli jsme troud,
co zachvátil jej oheň
a uvrhl nás v utrpení.
🔥
Je naším zbožným přáním, aby se to bývalo nestalo, neb ta záplava bolesti byla, a snad stále je, k zbláznění. Ač se uzdravíme, zůstaneme navždy zjizveni; i v té nejoslnivější záři mihne se tu a tam na duši stín. Právoplatně cítíme, že to „není právné”...
Ale... právě ta největší bolest nás může dovést k našemu nejvyššímu Já, máme-li v sobě dost síly projít si takovou vnitřní přeměnou. Bolest lze alchemizovat v sílu, přičemž velikost prvého je přímo úměrná velikosti druhého. Jedna súfijská modlitba praví: „Roztříšti mé srdce na tisíce kousků, aby se mohlo naplnit nekonečnou láskou.” Chceme být v bezpečí, a přesto nemůžeme zůstat světu uzavřeni, neb jen s otevřeným srdcem můžeme být laskyplní,.
I toto je součástí naší přeměny v toho, kým jsme se stali; taková je cesta, po níž jsme se vydali; takový je náš cíl: tady teď takto jsme a nemůžeme nebýt. Byli bychom jiní, pokud by se to bývalo nestalo tak, jak se to stalo, a nebyli bychom na tom nutně lépe ‒ snad dočasně šťastnější, ale nejspíš též chudší na duchu. Nedošli bychom až sem, tak daleko ‒ tam, kam je nám předurčeno dojít.
Nejde o popírání skutečnosti ‒ jde o znovuzaměření se na vnitřní růst a moudrost; o nalezení smyslu i na temných místech, ozářených naším niterným světlem. Je to křest ohněm, skrze nějž ale budeme znovuzrozeni.
🔥
Vnitřní prožitky jsou nezměrné a individuální, marné jsou proto snahy učinit je objektivně změřitelnými. Mé zlomené srdce či trauma může být znehodnoceno v nesoucitných očích, v nichž se jeví jako „nic”, ale pro mě je skutečností a zaslouží si, při vší empatii a porozumění, takovéto uznání.
I proto, buďte ujištěni, toto říkám s největším možným respektem a soucitem k lidem a tomu, čím si museli projít. Vím, co je to trápení, stejně jako vím, že nikdo se trápit nechce, a tak hluboce cítím se všemi trpiteli. Já, jsouc prostá, si jistě nepředstavuji vítězství nade vším ‒ pouze odmítám mentalitu oběti, jež by mi svázala ruce.
Mýtický Fénix povstal z vlastního prachu jako přeměněná, nová bytost, jež je, podle mě, skvělým symbolem prožitého utrpení vedoucího k velikosti. Bohužel, ne všichni povstanou... Ale dokážeme to? Jistěže ano! Cokoliv, co existuje či se děje, je takové, jaké to je, ale je to naše vnímání, jež předurčuje, jak to budeme pociťovat a vnímat, a právě takové se nám to bude následně jevit. Kdo či co určuje, co je a není nad naše síly? My sami! Zůstaňme silní!
🔥
Povstaneš-li, tak jako já, z popela vlastního života, seznáš, že...
ani zničení není úplným koncem, neb ze spáleniště vzejde nový život;
neexistují nenapravitelné ztráty, nýbrž po každé ztrátě následuje obnova;
ani zlé události netrvají věčně a nakonec člověka posílí pro vnitřní růst.
A tak v sobě najdi víru v pokračování, odvahu a odhodlání jít dál;
najdi v sobě sílu žít a vzlétneš jako Fénix do oblak!
Máš totiž statečné srdce!
Fénixův vzlet © Ladanseuse
Napsáno 2020 - 2021