Když jsem opouštěla toto místo, věděla jsem, že mě čeká nový svět – svět, v němž mohu naplno vnímat jeho krásy, protože má mysl je obestřena sladkou nevědomostí, v níž moje bolest klimbá kdesi na pokraji propasti; svět, v němž radost rozjitří všechny mé mysly a ponoří mě do klidu duše se srdcem vidoucím a otevřeným všemu.
Vidím vzdouvající se moře, vnímám jeho krutou láskyplnost, cítím jeho slanou příchuť všude na svém těle; moře je hořkosladké, hlubina nekonečného modra, hlubina krás i neviditelných přízraků. Slyším jeho kolébavý šum, cvrlikání cikád a šustění piniového jehličí... jak větve se kývají ve větru a oleandry otevírají své krásné květy světu vůní, zvuků a dotyků, které ve mně vzbuzují divokou lásku a náklonnost...
Strmé vražedné útesy hor ční nad blankytem oceánu spočívajícím v jejich lůně. Krajina posetá tisícovkami zakrslých stromků a keříků... horizont hor... domy bez oken a střech, jimž zůstaly jen stěny; domy s trčícími dráty a zářící holými cihlami; domy s bělostnou omítkou a světýlkem v oknech... země pustá a práždná, země zplundrovaná a smutná, země krásná a divoká, země nikoho, země smrti a přesto plná rašícího neoblomného života... kout země, z níž čpí opuštěnost a v níž se navždy zabydlela bolest; kout země, kde je stále cítit válka, jejíž hrozivé oči byly vždycky slepé a jejíž srdce bylo nenasystné... A ty zničené domy bývaly kdysi domovy, jež lidé opustili, anebo v nich nalezli smrt – kdo ví? Ta hrůzostrašná otázka se vznáší nad tou pustinou, plnou života přírody i plnou lidské smrti...
Pak se vše obrací k životu... životu dlícím v domcích utopených v záplavě květů... v desítkách kaváren rozezvučených hudbou i slovy, provoněných jídlem a lákajících zmrzlinou... na přelidněných cestách a plných plážích pulsujícího města. A vrčení motorů aut a motorek, dunění diskoték, hukot větru, hlahol tisíců slov, údery zvonů, řev vln zuřivě bijících o útesy a šumivě omívajících břehy – vln, jež kolébají v konejšivém náručí, ale zároveň dokáží i zabít...
Je červnové léto... Žhavé slunce je neúprosné, ale na stinných, vlhkých a zelených místech je život plný vjemů. Stromy se všechny sklánějí k moři v tiché úctě, z němé nutnosti – proč vlastně? – a vytvářejí oázu klidu a úkryt před sluncem; tyčí se k nebi, ty stromy, tak blahodárné, nádherné a pokojné...
Podél moře polehávají, posedávají či se procházejí stovky lidí... po pláži... pod rákosovými asijskými stříškami v barech lemovaných surfovými prkny a provoněných mořem, každý s vlastní hudební kulisou... v kavárnách s desítkami židlí a stolků... u stánků s popkornem, zmrlinou, obrázky, bižutérií, klobouky, plavkami a jiným oblečením, cédéčky, mušlemi, ovocem – u stánků snad se vším, co existuje...
Tam všude jsou lidé... a sentimenální obrázky domečků a penzionů v záplavě rozkvetlé zeleně; kaktusů, vína, fíků, oleandrů, palem, pinií... zatímco ty hory nad nimi ukrývají svoji hrozivou prázdnotu...
Žádné komentáře:
Okomentovat