IV. Krásný můj anděli

 Krásný můj anděli, probuď se ze sna,

nauč se moudrosti, než půjdeš spát.

Sám jsi malou záhadou, plamínku v ohni, stopo v písku...

Jsi tvůrcem, jsi tvůrcem, jsi tvůrcem!

🌹

Zahraj to, zazpívej, namaluj, zatanči, vytesej to do kamene

– vyhraj ten závod –

andílku, zůstaneš navždy, 

navždy zůstaneš můj.

🌹

Nikdy tě nespoutám, nikdy mě nespoutej.

A já cítím lásku a vím, že mi rozumíš.

Jen stojím a cítím; cítím, že jsi... daleko – ale nemůžeš být blíž.

🌹

Co je to prostor? 

Nemůžeme být spoutáni, uvězněni a zastaveni. 

My můžeme jít...

🌹

Ale já se vrátím, vždycky se vrátím,

nemohu se odpoutat od svého fragmentu, své součásti,

ne ve svém bytí – a co bude po něm?

Krásný můj anděli © Ladanseuse

Napsáno 7. 4. 2006

Jste na konci příběhu. Přejděte na začátek:

 I. Hádanka ⇇

III. Pokladnice moudrosti

Přemýšlet není krásné, přemýšlet je objevné,

ale krásné je vnímat – i se vší tou bolestí,

neb tam není správných ani špatných odpovědí, všech těch možností interpretací možností...

🌼

Je to jako dům

na útesu

v šumění příboje;

otázka,

zda padám či letím, stoupám či šplhám, jdu či klopýtám, mluvím či umlčuji myšlenkami.

🌼

A kdo je mudrcem, pokladnicí vědění, ne nesmyslnosti,

kdo je skutečným, opravdovým nositelem pravdy?

🌼

Byla jsem dítětem, a kdo bude dítětem mým?

Byla jsem myšlenkou, a kdo bude myšlenkou mou?

Zachvěla jsem se jako pocit, mihla se kolem jako stín, a kdo že to vtiskl sám sebe do mě?

A do koho já vtisknu samu sebe?

🌼

V mozaice souvislostí

vše je navzájem propojeno, všichni jsme spojeni, ač se třeba neznáme –

jinak se vše zhroutí.

🌼

A nemusíme si nic říkat, můžeme jen tak stát a dívat se nečinně –

a stejně vše poplyne dál – je to nezvratné, nezastavitelné, nezničitelné – jako čas, věčná myšlenka...

🌼

Kde je zdroj té síly? Jaký je její cíl?

Jakou roli hrajeme?

Kdo jsme?

Kdo jsem?

III. Pokladnice moudrosti © Ladanseuse

Napsáno 7. 4. 2006

⇉ IV. Krásný můj anděli

II. Srdce snů v zajetí času ⇇

II. Srdce snů v zajetí času

 A srdce, co tepe v mém hmotném těle, 

není to srdce, co mělo by být objektem touhy tvé. 

Blázínku, co je to? Dítě a mé třpytivé štěstí (ty). 

Já tě znám, světe, ač jsi neznámý.

🌷

Prošla jsem cestami, kde číhá strach;

prošla jsem bludnou tmou, tunelem bolesti.

Marná to deziluze.

Tápu a zoufám si... vznáším se vesmírem, nesmírnem snů...

Celistvá, naplněná, krásná – chtěla bych být.

🌷

Vše je jak myšlenka, daleko, v tichu.

Mým pouhým pojítkem s tímto světem je má existence – nic víc. 

Zmizím já, zmizí svět, zmizí všechno.

Podstata musí být v jiných sférách.

Kolik je dimenzí? 

🌷

A co je to čas –

když nekončí a nezačíná, nikdy neustává, nikam nevede, odnikud nepřišel, a přec cosi přináší a odnáší, uchovává i zabíjí?

Ale má tu moc čas, opravdu, ten věčný pán, 

anebo je v silách člověka učinit volbu a říci: Okamžiku, zůstaň, zůstaň navždy, lásko neumírej?!

II. Srdce snů v zajetí času © Ladanseuse

Napsáno 7. 4. 2006

⇉ III. Pokladnice moudrosti

I. Hádanka ⇇ 

I. Hádanka

 Co je uvnitř křehké jako sklo a navenek tvrdé jako kámen?

Co proudí jako čas v rychlém spádu, a přec je nehybné a nehmatatelné jako vzduch?

Co je plné bohatství uprostřed prázdnoty?

🌸

Jako rozvířený prach... city se spirálově točí... a v oceánu něčích očí vyprahlá je poušť. 

Déšť padá vzhůru ve vlnách času, v proudu duší.

Na kamenech našich katedrál se usadila věčnost a všechny ty dotyky života.

🌸

Na prahu našich světů 

napij se vína, ty mudrci, co chceš spát;

zasni se, pohleď na to kouzlo spojení a zrození a svobody a bytí;

v pavučině slov, v mozaice barev... hledej... můj smích.

🌸

A moje já je všude -- a zároveň nikde.

Kde je můj domov, lůno mé lásky, 

kam až sahají břehy oceánu duše?

I. Hádanka © Ladanseuse

Napsáno 7. 4. 2006

⇉ II. Srdce snů v zajetí času

Lákavé pustiny

 Lákají mě pustiny,

širé pláně, nekonečné pláže,

neb právě v nepřítomnosti člověka

pochopíš

smysl –

dotkneš se vesmíru,

ztratíš se v záři hvězd.

Tam pochopíš,

jak jsi maličká,

a taky pochopíš,

že nejsi sama ani prázdná –

to není v plnosti světa, jenž tě obklopuje,

to jsi ty sama,

celý ten svět je v tobě.

Můžeš projít všechny cesty,

a přec nic nenajít –

tvá hledání jsou cestami

a tvoje vytrvalost je touhou;

to okolo je svět vystavěný z myšlenek

a ty jsi tvůrce.

A kdo jsem, kdo jsi? Jsem, jsi...

kapkou v moři života...

Lákavé pustiny © Ladanseuse

Přízračný svět v pavučinách života

 Tak povstaň,

temnota tě nepohltí – 

je-li daleka ti temnota;

a světlo tě neoslepí, neshoříš na slunci –

jsi-li žhnoucí září slunce.

V tom přízračném světě

pavučinou života spřádány jsou tvé sny –

ne, to nejsou vzdušné zámky,

to je kámen bez tváře;

ten rozpálený písek nezná pocit,

ani když odplaví jej déšť,

ani když odvane jej vítr

– ale ty, ty jsi život!

A jsi-li život, tak proč mlčíš?

Ve slepém světě tápajících rukou –

drahokam v dunách,

chrám ukrytý v hlubinách

– bez náznaku existence 

topící se ve spánku;

tebe zaznamenala věčnost, zvěstovateli –

a přesto nejsi,

neexistuješ,

jsi jen sen,

sen rán, sen nocí...

Kdo jsi? Kde jsi?

Když jsi, a přesto nejsi...

Přízračný svět v pavučinách života © Ladanseuse

Částečka všeobjímajícího vesmíru

Jsem jen částečka

všeobjímajícího vesmíru,

jsem jen prach

metamorfického kosmu.

Vytratím se ve vteřině

jako efemérní scenérie.

Vše, čeho se dotknu, mizí;

vše, co miluji, vytváří mé obavy.

Slov nenalézám, potřebuji-li promluvit;

vrávorám, potřebuji-li jít.

To se mi velmi podobá,

abych plakala,

mám-li se rozloučit

s tím, co jsem si osvojila,

s částečkou, jež je má.

V království svého stvoření

jak mohu být obětí,

není-li hranic, jež respektuji,

až na ty stvořené mou maličkostí?

Částečka všeobjímajícího vesmíru © Ladanseuse

Překlad: A Miniscule Fraction of the All-embracing Universe

Mystérie či mizérie?

Já pláču s úsměvem

a raduji se s pláčem

jako dítě nikdy nenarozené

v temné záři slunce,

jako by byl život po smrti

a smrt okamžikem narození.

Cítím...

dotyk, co nezahřál;

úsměv, co bolí;

slunce, jež smáčí déšť

v minovém poli.

Nonšalantní

jako motýl tančící na hladině,

groteskní

jako vlnící se zmije --

všechno jednou zhyne...

Jen čas, v němž duše rozpíná se, 

jen duše, jíž zaplnila láska,

smrtí nekončí.

Je to vše mystérie či mizérie?

Mystérie či mizérie? © Ladanseuse

Život

Život 
je 
záhadou pro živé, 
touhou umírajících 
a již ničím pro mrtvé.

Život  © Ladanseuse

Citoví věznitelé

 Ty tóny hudby v proudu slz,

vykřičené štěstí,

potlačený smutek...

Tančit neumí, 

jen pošlapat

oči, 

jež se nedokáží smát.

Úsměcv zabijáka,

tělo průsvitné

halící se v nekonečný háv...

Uvěznit mě chtějí

v srdci mého osamění,

zaterasit cesty,

zhasit mé světlo

do tmy,

kde již nic není.

Citoví věznitelé  © Ladanseuse

Tisíckrát naposled

 Každý nový začátek

je jako

krok zpátky na nikam nevedoucí cestě,

tucty nových životů v krajině neznáma, 

přešlapování na místě na věky věků,

vesmírný maraton.

Takové je šílenství začátku,

jenž byl vždy koncem.

Tisíckrát naposled  © Ladanseuse

Slovíčka

Jen slovíčka na útržku papíru

zmačkaného do ruličky,

jen slovíčka vyřčená

nesmyslně vířící vzduchem,

jen slovíčka a ospalé srdce,

jen slovíčka a v prázdnu tápající ruce,–

jen duše nikdy nezanikne,

i když mlčí.

Slovíčka © Ladanseuse

Ty jsi...

 Ty jsi...

jen myšlenka,

sotva znatelný dotek;

naděje v nekonečných obzorech světů;

přítomnost v plamenech, měnící se v tmu;

smysl, co mi uniká.

I tak cítím,

má rána je hluboká,

jak ve zmatku

přicházím a prchám.

Jsi tu či nejsi?

Co znamenáš?

Co říkáš, když nic neříkáš?

Jsi tak blízko, ač jsi tak daleko.

A ta cesta zdá se trnitá...

Tak někdy najednou,

v celistvosti okamžiku,

tančím v hřejivém teplu,

ale život mě dohoní

a sváže a odhodí...

Ty jsi... © Ladanseuse

Bezčasé vize

 Bez vidiny času není zítřka,

neb oči slunce oslepilo.

Bez naděje není cesty dál,

neb jsi v zemi pochována.

Tvým majetkem jsou zrnka písku,

neb každý krok, co učiníš, vede do temnoty.

Nehnutá, bezhlesná; tak prázdná, že ani hlásku nevydáš;

v bezedných horizontech tvá mysl se ztratila;

ustavičný šepot tě obklopil;

v nedosažitelné hlubině života

umdlíváš.

Bezčasé vize © Ladanseuse

Překlad "Timeless Visions"

Síla nespoutanosti

 Já hledám si cestu dlouho...

zemi pevnou...

moment, kdy vítá mě známo,

kdy usmívá se na mě prosluněné ráno...

Jaký smysl má to, co netrvá,

co sklouzne po povrchu —

jako myšlenka prolétnuvši myslí rychlostí světla,

jako chvilková radost či bolest, pocítěná bez hlubších stop?

JEN

vyšší cíle v hloubce nekonečnosti...

JEN

to, co mě naplní a převýší...

Jediná síla spočívá v nespoutanosti —

neb jedině ta dokáže otevřít bránu jakékoliv výzvě světa!

A tak...

jsem šla 

a vtančila jsem

do víru slunečního svitu.

Síla nespoutanosti © Ladanseuse

Bázeň

Bojím se prázdnoty,
ustrnutí v jedné dimenzi, čase.
Bojím se duše temnoty;
úsměvu, který zamrzne;
vzpomínek, které nekončí;
démonů, kteří se s nocí neloučí.
Bojím se toho, co se točí dokola,
co jde zpátky,
co mizí bez zastávky —
ale
nebojím se
pádu,
protože já nestoupám —  já rostu!

Bázeň ©Ladanseuse

Já, Enigma

Já...

stojím nehnutě ve vřavě vlastní existence

jako výkřik uvězněný v čase a klid mizející zábleskem světla;

žhnu jako písek, ač navenek jsem klidná,

jako vlnivé plameny v chladném objetí;

zahalena blízkostí, mé deštivé oči křičí.

Já...

graciézně se prolínám oslnivou září.

přec ve tmě, přeji si existenci knihy života;

ve snech ustrnulá, nepotopitelná, realitou plující.

Já, Enigma © Ladanseuse

Překlad I, Enigma

Řeka ohně

Volba leží v mých rukách

a vesmír se dívá, 

jak přede mnou se rozprostírá

v oceánu svobody.

Ten požehnaný déšť

ze mne smívá strach,

když roztahuji náruč nejistotě

v bohatství možností světa.

Na cestě ke světlu

i hravé plamínky mohou spálit,

natáhnu-li až příliš ruku.

V místě, kde

se má cesta s druhou střetává,

musím se zastavit,

vnímat její linii a dosah.

Můj krok ke světlu

může být jinému

propadem do tmy.

V němé strnulosti zmírám

za usměvavého uspokojení těch,

jejichž pohled mrazí.

Má cesta růstu bolí,

a přec je principem života;

nutkáním, jež nemohu nevnímat,

stejně jako nemohu nedýchat.

Jsem zvěstovatelem, že

oheň se rodí z vody

a ta se mění v prach 

a z prachu nový život povstává...

Řeka ohně ©Ladanseuse

Divočina nitra

Bolest mne bodá v plynoucím čase

v přívalech smutku, který nekončí, topím se;

tou bolestí rostu, ale nic z ní nevykvete.

Únava mě přepadá – jak bych vnitřní divokost utišit mohla?

Chaos, rozpor, prýštící krev času,

bublinky života, duše opuštěná, a oči, co je přitahuje voda;

Sny skončily mi pod nohama, válí se v prachu.

Myšlenky zaplavily moji mysl,

řítí se v dál, až končí v nenávratnu.

Mé srdce se rozpíná, barvami hoříc,

a ten drahokam září, září– je oslepující,

Tvůj úsměv, tvůj úsměv, tvůj úsměv...

Divočina nitra © Ladanseuse

Žalozpěv

Duše spřízněná,

ve věčnosti věků

pláču na hrobě práznoty.

Žalozpěv © Ladanseuse

Zmizelá krása

A ta krása, jež mě obestírá, pláče;
v bezedné slabosti nemohu být svá;
když ta krása zmizela –
jak mohu existovat já? 

Zmizelá krása © Ladanseuse

Vnitřní boj

Odejít ze života a ponořit se do okolního světa,
v oceánu kouzel svého nitra
říci svým pocitům: Jste, buďte,
z pravdy se nevylžu,
tak zničte mě –  stejně nežiju.

Vnitřní boj  © Ladanseuse

Hvězdný běloskvoucí let

 Jak je to úsměvné, 
jak tápu,
ve víru věcí
se proplétám
cestičkami světů
v hvězdném běloskvoucím letu.

Hvězdný běloskvoucí let ©Ladanseuse

Poutavost

Je to mocnější než já, ta síla tajemná,
co říká: Pojď blíž! –  když stojím opodál;
co šeptá: Kdo jsi?–  když jen existuji –  Nejsi!
a ve zdánlivé neuchopitelnosti 
přetrvává dál.

Poutavost © Ladanseuse

Amorův šíp

Všechno zmizelo v prázdnotě tisíců,
ve strachu měsíců život zůstal stát.
Jak smyji ze sebe, co mne zasáhlo,
co mne tak nešťastně obsáhlo? 

Amorův šíp © Ladanseuse

Tanec srdce

 Ve vesmíru zvuků mé srdce tančí;
rozplynout se v barevnosti tam, kde aurou je tma,
nelze –  neb svírá mne strach
v absenci těch smějících se očí.

Tanec srdce © Ladanseuse

Nedosažitelnost

 To nejsem já, to je svět sám,
proplouvá kolem mne nepoznán;
a tolik mne mučí, mučí a mučí
ta bezmoc –  žízním po kapkách.

Nedosažitelnost © Ladanseuse

Hlas ticha

 Ticho je živnou půdou mých myšlenek
proměnivších se v slova;
maluji na hradby mlčení jako malíř na plátno,
mé stopy pokryly prázdno tanečního sálu.

Ticho vnitřního míru zní jako zurčení potůčku, šumění lesa, pěnivý příliv;
ticho války uvnitř vře jako umlčený křik.

Ne vždy ale mluví slova:
vlní se tanec, rozezní buben, tluče srdce;
objeví se otisk stop v rozevlátém písku či dlaní na zamlženém skle;
rozhořel se vnitřní oheň ve spojení našich očí...

Slyš, jak celý svět mluví, aniž by promluvil!

Chceš-li jiné odpovědi, musíš změnit otázky. 

Hlas ticha © Ladanseuse

Andělé světla i temnoty

Jsou stejní, ač opační,
spojeni ve své dualitě:
jako dvě strany jedné mince,
dva extrémy totožné energie –
sluncem a měsícem,
dnem i nocí,
holubicí a havranem,
láskou i nenávistí...
duší nejlaskavější i tou nejkrutější –
to, co je na straně jedné,
se stejně odráží na straně druhé:
Jak jinak by kdy mohl anděl padlým být?

Andělé světla i temnoty © Ladanseuse
Překlad "Angels of Light And Dark"

Malíř světla

 Být malířem světla, dítětem nekonečnosti
v úsměvu, v dobrotě, v naději štěstí;
nesklonit hlavu a nalézt jiné oči;
být paprskem světla, jenž divoce se točí.

Malíř světla © Ladanseuse

Sebedar

Odpoutat se –  od sebe a všeho zdání,
s pokorou dívat se do svítání...
Ten příběh říká, že nejsem nic;
dávej se, dávej –  a můžeš být víc.

Sebedar © Ladanseuse

Zapomnění

Jen se zastavit, bez sebe, v zázraku stvoření;
pochopit, že jsem jen mihnuvší se stín.
V prachu cest nepoznáš, že mé kroky kdy jej rozvířily;
v idejích, kam nepatřím.

Zapomnění  © Ladanseuse

Zvěčnění

V úprku myšlenky ustrnuly, 
pavučinou snů náznaky mne ovinuly.
Přicházím zvenčí
do toho obrazu; 
prázdna, jež je zvěční.

Zvěčnění © Ladanseuse

Vcítění

Kdo bolestí, smutkem, temnotou je obestřen,
jaké že to tajemství nese si v sobě ten?
Oči odvrací se a nikdo nepřistoupí blíž –
ne aby se tázal, ale aby utěšil.

Vcítění © Ladanseuse 

Všudypřítomnost

Příliš vzdálený je
svět, jenž chci obejmout.
A pak...
 jako myšlenka v nepřetržitosti dnů
je všude, pronásleduje mne jako přízrak.
Je vše:
Jak mám mu uniknout?

Všudypřítomnost © Ladanseuse

Sen lásky

V nesmírném smíru vesmíru

v důvěře v sílu snu

zavřela jsem oči realitě

a...

 k lásce bytostně se pnu.

Sen lásky ©Ladanseuse

Spojení

Člověk je uvězněn ‒

sám v sobě, ve své nenaplněnosti dlí;

dokud se neotevře ‒

jiný svět nemůže započít.

A to čisté, živé, opravdové,

co kouzlem zázračného okamžiku bylo,

plachou něžností, střípky věčnosti,

se proměnilo

v beztvaré vzpomínky na vesmír.

Nyní vzývá to, k návratu volá to ‒

zpět;

chce znovu tím být, chce znovu tím žít ‒

protože

je to jako dýchat.

Vše ostatní je jak tlít

v náruči smrti.

Spojení ©Ladanseuse

Tajuplné bytí

Kráčím dál tou nocí temnou,

tiše pláču pod zářivou hvězdnou klenbou;

to je mrhání, ta prýštící krev času,

prázdnota leží mi u nohou.

Je to v mojí moci, hořečně tápu;

maluji stíny, do dálav prchám s ozvěnou;

a sny, ty cestou končí v prachu;

srdce tluče zahaleno tmou.

Smutná je blízkost ztracená v dálce,

zbláznila se duše v citové válce;

iluze slov o věčnosti je mrtvá,

zbyla jen hudba rezonujícího života.

Dlím v chrámu vystavěném z myšlenek,

neuchopitelný je můj vnitřní éterický svět;

zářivé není však -- vše, co polapím:

proudy bolesti, žár srdce i těžký splín.

To věčné dítě jiných světů

v bohaté záři tajemství

jemné nahoty idejí v letu.

Být všech? Ani svoje.

Být všude? Ani tady.

Být vždy? Ani teď.

A přesto být...

Tajuplné bytí ©Ladanseuse

Ztracená duše

 Nesmyješ ze mne

mou hanbu zlosti ‒

jen rozfoukáš plamínek...

Jen očistíš

mé ohlodané kosti;

ač celou mě zulíbáš,

nespojíš,

co odňato bylo.

Neoživíš,

co ve mně žilo;

nic

neuhasí žízeň mou.

S jarem rozkvetu,

s létem se rozpálím,

rozplynu se v barvách podzimu,

se soumrakem zimy se vytratím.

Ztracená duše © Ladanseuse

Překlad "A Lost Soul"

Temný úsvit

Slunce ráno vzplálo

pro život bez úsvitu;

tolik očí se smálo

v nehynoucím světla víru.

Na březích slzavého oceánu

hejno splašených ptáků,

stříbřitých jak hvězdný prach,

krouží kolem slunce.

S mraky tančil vidoucí žár dne,

až ptačím křikem byl utišen.

A soumrak světlo roztrhal

v bludném kruhu

výšin a pádú psyché.

Temný úsvit ©Ladanseuse

překlad "A Dark Dawn" 

Živoucí zázrak

 Já stojím před branami poznání

ukrytého v oceánu hvězd;

v té síle, s jakou svět spřádají

v pavučinách tisíců cest.

Cosi ve mně se rozpíná,

svět kolem mne objímá,

a pak to mizí, a přichází a mizí,

mění se do prapodivných vizí

ve vlnách.

Je to vůně,

žal,

poezie barev,

plátno plné života,

pod klenbou deště spalující žár.

Někde

tady

vskrytu

vně

je --

zázrak bytí

v kontinuitě.

Živoucí zázrak © Ladanseuse

Srdce mé

Srdce, jež bije v mém materiálním těle, 
není to srdce, 
jež by mělo být objektem touhy. tvé
Blázínku, dítě, má třipytivá radosti!
Znám tě, světe, ač jsi neznámý.

Srdce mé © Ladanseuse
Překlad "My Heart"

Jsem

Jsem dítětem křičícího světa, jímž jsem umlčena, o sílu argumentů připravena 
‒ a přec mé srdce stále promlouvá!

Jsem rebelem ticha, 
jež toho dokáže říci více.

Jsem poutníkem klikatých cest, 
kde se slaboduší ztratí.

Jsem prorokem ohně.
Můj život je tancem derviše, ač hoří jako stéblo.

Láska je jako myšlenka plynoucí do nekonečna 
a tak málo je času mého života.

Vstup dovniř mně, kde můj poklad je.

Jsem © Ladanseuse
Překlad „I Am"

Plamenná píseň

 Jako plamínek

točí se,

stíny vrhá.

Dlaně sevřené,

ruce - modlí se.

Oči upřené

zmizely v dál.

V oparu vlní se

píseň v plamenech;

jako vítr sfoukává

můj přerývavý

dech.

Plamenná píseň © Ladanseuse