04 července, 2024

V lůně luny

Déšť slzí srdce mého
kámen chladný skrápí; 
žití mé, Já niterné, sny mé,
v existenci jsouce, váhu mají –
proč je vyplýtvat
pro někoho, kdo má v nitru bouři,
ve tváři mračna,
kdo blesky vrhá jako dýkami,
přec srdce jehož, ve skálu se proměnivši, spí,
až neživoucí v nelásce ku mně,
a laskat se, cit něžný dát neumí?!

Tik, tak...
hodiny ubíhají,
života mého čas prchá zběsile v dál,
ač já...
na místě uvízlá, v kruhu se točíčí, pozpátku jdoucí,
duše snivá, pouť jejíž temnota obestřela,
netušíc:
Kudy se kroky mé ubírají?
Kde najít objetí v bezútěšnosti?
Kam zasadit svou lásku, kde může růst, aby rozkvetla?!

Rozhrnout ten háv tmy,
přeji si
spočinout v zářivé náruči, se světelnými paprsky propletená, v lůně jasu dlící,
pocítit dotyk laskavosti, mír pokoje, záblesk štěstí...
žít svými
sny,
do nichž zamilovala se 
realita.

 V lůně luny © Ladanseuse
Koncept 11. 4. 2024 při AP u RM, editace a publikace 4. 7. 2024

Pozn. lůno, aneb lóno či luono, jakožto „mateřský život”, přen. nitroLuna, též Lůna, bleděmodře zářící Měsíc, zde ve význ. zářesvětlopaprsek.

02 července, 2024

Srdéčka květ

Cítím lásku,
na blízku mám-li
květinečku spřízněnou mi.

Vpíjím se do jejího smaragdoví,
v háječku stvolů a listoví ztrácím se,
do oněch zvláštních tvarů se metamorfuji;
voděnku piji spolu s ní,
své ruce k nebíčku vztahuji,
rozpínám se do prostoru.

Spatřuji stíny mihotavé kolem ní,
její stříbřité odlesky;
vnímám, jak neslyšně dýchá,
sama sebou zaplňuje prázdnotu...

Tiše existuji,
pěji si i sním,
svými ústy nemluvím,
chovám v náruči
srdce květiny.

Srdéčka květ  © Ladanseuse
Koncept při semináři, V kůži Roselyne, se Cécile da Costa v Divadle Ponec, 23.3.24
Editace a publikace 2. 7. 2024 

Můj úplně první příspěvek!

Smuteční zakletí