V hlavě jako v úle
vodopády Niagáry hučí,
vlny se přelévají v rozpité barevné obrazce,
tisíce drah se kříží v expanzi dimenzí
neusměrnitelnosti beztvaré.
Prameny nekonečna splývají v čerň,
stříbřitý třpyt změti vláken,
dusavé impulzy, výboje světel...
mraky kolem fičí na vlněné obloze van Goghovy psychedelie,
čas se slil v jediný nezměrný okamžik.
Tok bezhraniční, stopy zmizelé
v myriádách souvislostí;
cesty odnikud nikam, rozbitý kruh v tříšti skel,
výstřely do všemožných stran, tryskající energie, pozornosti rozptýlení;
tu zde, tu tam – tu všude a zároveň nikde.
Proud vědomí bezbřehý, jenž strhává mne s sebou
a já ztrácím se v něm,
ztrácím se sobě, ztrácím se světu,
utopená v hloubi duše, na pokraji skoku z útesu,
míjí mne vše kolem v bezednosti hlubiny niterné.
Jsem tam, a tak ne zde;
jsem uvnitř, tudíž ne vně...
v jednu chvíli jsem
t.a.d.y, vidíš mě,
načež rozplynu se v sobě.
Myriády labyrintní nesmírnosti ©Ladanseuse
Podklad 31. 10. 2025, editace a publikace 24. 11. 2025