Voda, vyvěrající z života pramene, je kontinuem: plyne a vlévá se do věčného oceánu času. Nepřeryvně se přilévá a odlévá, pěnivě omývajíc písek břehů vlivem stříbřitě chladné luny, jíž samu elementárně tvoří, stejně jako je esencí našeho fyzického já, kdy rodíme se z lůna vody a z našeho srdce tryská rudý intravenózní proud, cirkulující v nás i z nás vycházející v měsíčním cyklu. Jako by to v nás bylo symbiotické s tím vně: obé je identické povahy.
Její tok je vlnivý jako kadeře vlasů, jež hladíš a proklouzávají ti mezi prsty; vzdouvá se jako vrcholky hor, oblá jako ženské křivky; točí se ve víru chaosu, vše nenasytně pohltivší v hlubinách svých očí; šumivě bublá v měkoučké pěně, když vznášíš se v jejím náručí; je jemně zurčivá jako potůček či divoce neskrotná jako příval.... Voda je síla životadárná, voda je žena, voda je životem všehomíra.
Jak omývá a odplavuje, voda je očistná přeměna: na bázi fyzické i ve sféře psyché bere si zlé a dává dobré.. Jako by se s měsíční krví vyplavila bolest a veškerý zánik, načež prostor byl dán novému zárodku radosti života. Odhoď svůj starý, nepotřebný šat, ponoř své tělo do vod jezera a smyj ze sebe špínu i splín; vhoď Moranu, zlou zimu, do proudu řeky, ať odnese ji v dál a oživí v tobě slunce zář i žár; hořké nářky nechť odplaví posvátnost tvých slzí, mocně se ven deroucích, skrze než srdce svou pravdu promlouvá; zatanči si mezi kapkami deště, jenž spláchne prach, stopy zahladí, žízeň uhasí i schladí spalující žár...
Voda je ztělesněním rčení, že „to měkké je silné"; svou jemností, fluiditou a poddajností je – navzdory zdání – mocnější než rigidní tvrdost.... aneb slovy Keitha Richardse, „silní lidé jsou vždy něžní; to jen slaboši se tváří silácky" či viz připodobnění Bruce Leea k „bambusu či vrbě, přeživších ohýbáním ve větru", zatímco „ten nejtvrdší [nehybný] strom se zlomí nejsnadněji". Její síla nespočívá v agresi, nýbrž ve zvláštní formě flexibilní houževnatosti, s níž nakonec rozemele i kámen. Voda je silnější než led: to, že „voda naslouchá s porozuměním", ji činí tvárnou, vlídnou a přístupnou, zatímco zmrznutím ztuhne, stane se neohebnou a neústupnou, tudíž „led neodpouští". Nechť tedy led roztaje a zkapalní,, neb na tomto světě je třeba více lidskosti a něžnosti, neb je nám třeba otevřít se lásce.
Bruce Lee hovoří o vodě „protékající prasklinami", jež „není asertivní, ale přizpůsobuje se objektu, a tak si najde cestu kolem či skrze něj". Jako by naše okolí, ale i my sami jsme byli vodou: „jsme proměnní, nic není fixně dáno', a tak jedině prosti vnitřní zkostnatělosti,, s prázdnou myslí, „neforemní a beztvaří jako voda" se dokážeme „měnit spolu s proměnlivým" a „vnější svět se nám vyjeví.'. Jeho moudrost praví: „Plyňte, zcela otevření, v živoucím momentu. V pohybu, buďte vodou. V klidu, buďte zrcadlem. Odpovězte jako echo.'
Voda je jednou z prazákladních substancí univerza, bez níž není života – zrodu, plynutí, proměny, očisty, dobra, věčnosti. Můj vztah ní je mnohovrstevný; miluji ji; je vně mě i ve mně.
Žádné komentáře:
Okomentovat