Oslňující záře úsvitu

Nevědomost může být sladká, zbavujíc zodpovědnosti či zapojení, a přec nevinnost může člověka vystavit utrpení způsobené událostmi, jejichž tvůrcem sám není. Její cesta je ta z nejjednodušších: je-li dobrovolná, jeví se pocitově pokojná, prosta duševního rozrušení či nutkání konat při neznámu či nezřetelnu; je-li nechtěná, působí neklid, vedouc porozumění do slepé uličky. Hledání pravdy není pro něžné duše: vede pod povrch, skrze to všechno, až k podstatě a vyžaduje odvahu čelit možné frustraci snů, neb to jednou objevené či odhalené již lze stěží nadále ignorovat. Nejpodstatnější částí jakéhokoliv objevu je jeho přijetí, neb bez něj nelze vnímat více než jen stín osvícení, což jen prohlubuje zmatek a nakonec i iluzi. Holá faktická realita, bez příkras i démonizace, specifický okamžik pohledu pravdě do očí je zde podstatou. Zatímco něčí vnímání skutečnosti je přesné ve smyslu niterného dojmového vtištění, nemůže než být subjektivní, neb je viděno konkrétníma očima a filtrováno skrze určitou úroveň vnímání, životních zkušeností a snovosti, oklamatelné pouhým zdáním reálna. Je to jako by to venku bylo ztělesněním buď lásky či strachu v duchu, oživeno a přeměněno v závislosti na energii takto vyzařované a přijímané, vytvářejíc tak specifický obraz světa. Lze se cítit bezmocně uprostřed tmy, anebo nalézt útěchu v očekávání světla úsvitu. Vše, čeho se obávám, mne bude stále pronásledovat, a vše, o čem sním, unikat, zastavím-li se ovšem a zdržím-li se násilného zrodu čehokoliv podle mých přání, nikoliv ve smyslu pasivity či defétismu, neb bych měla dát své srdce a všechno do realizace svých snů a zajisté být připravena, nýbrž ve smyslu konečného daru volnosti, odevzdání výsledku vyšší moci, jež mne i vše živoucí převyšuje, neb mému statečnému srdci je Vesmír nakloněn, jsa tvořivou a láskyplnou energií, a tak ač vyzbrojena jen vizemi, představujíc si samu sebe uprostřed cíle, jistě mi to bude jednou dáno. 

🌞

Oslňující záře úsvitu @ Ladanseuse

Překlad anglického originálu The Dazzle of Sunrise, založeného na stejnojazyčném podkladu datovaném 29. 11. 2005,

rozvinutý, editovaný a publikovaný 27. 1. 2026

Maják v bouři

 Blíže než blízkost může být dálava,
jestliže nedotknutelné je nadosah;
jaká trýzeň dívat se do očí kamenných,
dotýkat se mrtvého chladu duší vzdálených;
srdce tvé je někdy nejúžeji spjato s tím, čemu dá svobodu,
září v něm jako drahokam, a přec je to vítr širých plání.

Čas plynoucí neměnně
jednou se jeví jako vlekoucí se šnek,
jindy vmžiku prosviští kolem jako smršť;
ve vábení šumění mořských vln,
ruce své noříš do písečných dun,
vánek hladí tě a líbají paprsky slunce,
navěky, přeješ si, aby ustrnul.

Cesty daleké tě někdy navrátí k sobě,
doma je tvé cizí a cizí je tvé,
v slzách tvých dlí úsměv sladký jako jahody;
vláčná je textura tvé sametové kůže,
tvou aurou se snáší okvětní lístky růže,
pěješ ódu ztraceného dítětě, jež našlo se v objetí.

Zříš život zázraků plný, 
jak se třpytí a opojně voní,
chtít ho žít bodá a pálí a bolí;
toužíš oživit své nejtajnější sny,
povstat z popela jako Fénix,
nevzdat se ani přes krvavé rány, 
i v plamenech své srdce mu otevřít.

I chrám, jenž stojí, vztáhnuv se k nebi,
je sen vystavěný z myšlenek,
ke kameni kámen ve věčném propojení
bouři ustojí maják záře do temnoty noci
v bezpečí tepla nitra svých zdí,
a kolik času a úsilí třeba jest, než vztyčen mohl být?

Maják v bouři @ Ladanseuse
Nedatovaný podklad, rozvinut, editován a publikován 26. 1. 2026

Plamínek noci

Matka je mi zemí, z níž rostu a větvím se k nebi jako strom,
mé vlasy splývajíce v kořeny pijící z vlnivé hlubiny;
osud se odráží v odlescích kamínků na dlani,
v dozvucích šepotu duše žiji:

Vždy hledej světlo v temnotě, rozžehni jej a prozař ji, malinkým plamínkem zažehnej noc,
neb je tvým bijícím srdcem, hřejivým teplem nehynoucí lásky, středobodem života i člověka;
živ svůj pokoj uprostřed bouře svištící kolem,
neb jen tak můžeš vstoupit na kámen v plynoucí řece, aniž by tě strhl zuřivý proud,
a objevit vnitřního mudrce, jenž povede tě životem.

Zlatavá láva vytéká z jejích očí za třpytu luny noci,
ve spleti prstenců vkrádá se mezi stíny,
otisky v knize života vzplanuly
a z nitra sálá její vřelá energie.

Shůry se snáší hvězdný prach v šelestu listí,
sluneční kotouč probleskuje skrze koruny lesa,
kde v mechu je měkko, když mé tělo spí
a duše sní, rozpínajíc se do oblak.

 Plamínek noci @ Ladanseuse
Složeno ze střípků vlastních myšlenek a fantazijních výjevů, publikováno 21. 1. 2026