Blíže než blízkost může být dálava,
jestliže nedotknutelné je nadosah;
jaká trýzeň dívat se do očí kamenných,
dotýkat se mrtvého chladu duší vzdálených;
srdce tvé je někdy nejúžeji spjato s tím, čemu dá svobodu,
září v něm jako drahokam, a přec je to vítr širých plání.
Čas plynoucí neměnně
jednou se jeví jako vlekoucí se šnek,
jindy vmžiku prosviští kolem jako smršť;
ve vábení šumění mořských vln,
ruce své noříš do písečných dun,
vánek hladí tě a líbají paprsky slunce,
navěky, přeješ si, aby ustrnul.
Cesty daleké tě někdy navrátí k sobě,
doma je tvé cizí a cizí je tvé,
v slzách tvých dlí úsměv sladký jako jahody;
vláčná je textura tvé sametové kůže,
tvou aurou se snáší okvětní lístky růže,
pěješ ódu ztraceného dítětě, jež našlo se v objetí.
Zříš život zázraků plný,
jak se třpytí a opojně voní,
chtít ho žít bodá a pálí a bolí;
toužíš oživit své nejtajnější sny,
povstat z popela jako Fénix,
nevzdat se ani přes krvavé rány,
i v plamenech své srdce mu otevřít.
I chrám, jenž stojí, vztáhnuv se k nebi,
je sen vystavěný z myšlenek,
ke kameni kámen ve věčném propojení
bouři ustojí maják záře do temnoty noci
v bezpečí tepla nitra svých zdí,
a kolik času a úsilí třeba jest, než vztyčen mohl být?
Maják v bouři @ Ladanseuse
Nedatovaný podklad, rozvinut, editován a publikován 26. 1. 2026
Žádné komentáře:
Okomentovat