Matka je mi zemí, z níž rostu a větvím se k nebi jako strom,
mé vlasy splývajíce v kořeny pijící z vlnivé hlubiny;
osud se odráží v odlescích kamínků na dlani,
v dozvucích šepotu duše žiji:
Vždy hledej světlo v temnotě, rozžehni jej a prozař ji, malinkým plamínkem zažehnej noc,
neb je tvým bijícím srdcem, hřejivým teplem nehynoucí lásky, středobodem života i člověka;
živ svůj pokoj uprostřed bouře svištící kolem,
neb jen tak můžeš vstoupit na kámen v plynoucí řece, aniž by tě strhl zuřivý proud,
a objevit vnitřního mudrce, jenž povede tě životem.
Zlatavá láva vytéká z jejích očí za třpytu luny noci,
ve spleti prstenců vkrádá se mezi stíny,
otisky v knize života vzplanuly
a z nitra sálá její vřelá energie.
Shůry se snáší hvězdný prach v šelestu listí,
sluneční kotouč probleskuje skrze koruny lesa,
kde v mechu je měkko, když mé tělo spí
a duše sní, rozpínajíc se do oblak.
Plamínek noci @ Ladanseuse
Složeno ze střípků vlastních myšlenek a fantazijních výjevů, publikováno 21. 1. 2026