Smutným paradoxem dnešní doby se jeví skutečnost, že byť se maximálně zrychlila a zjednodušila možnost vzájemného kontaktu a komunikace, lidé jako by se od sebe spíše vzdalovali, jako by se jejich společný čas scvrkl do několika pomíjivých okamžiků, a jako by prostor, který vnímají kolem své cesty, kolem sebe, byl vzdálen pouhých pár metrů od nich.... Někdy je mi z toho smutno ‒ snad i proto mě tolik přitahuje umění, jemuž není lhostejnost vlastní, neb staví mosty tyto vzdálenosti překlenující, neb skrze něj se tvůrce sebeexpresivně vztahuje ke světu, s nímž se tak pojí;, jak jeho tvořivá energie vychází zevnitř ven, tj. z duchovna do materiálna; jako by se právě v něm skrývala, byť třeba bezděčně a bezprostředně, čistá síla koexistence, jež se rozpíná, i určitého spojenectví najednou celistvého světa.
Umění je silné.. Je světem samo o sobě, sférou osobitosti, získávající podobu závislou na svém tvůrci, neb tvůrce je ten, který jím říká: Takto já vnímám svět! A takto můžeme na svět pohlédnout jinýma očima, jedinečným pohledem. Umění je světlem přesahujícím samo sebe i své aktéry v životadárné síle ve ztělesnění naší úpěnlivé touhy po svobodě ducha ‒ takové umění je Londonovým Tulákem po hvězdách v neutuchající poezii života, neb, byť uvězněno, vyvlékne se ze zraňujících okov a pronikne ven z temnoty... Vyvěrá totiž z duše, jež neuznává žádných fyzických hranic. V tom, dle mého, přesahuje samotný život ‒ alespoň ten fyzický, jenž jednou skončí.
Sféra myšlenek je nekonečná, někdy je tak šerosvitem, pološerem, tápáním, a vyjevuje se v nehmatatelném poselství umění ztělesněném samotnými lidmi. Ať je mým středobodem vnitřní svět, ať cokoliv je mým královstvím, to ten svět venku představuje kontakt ‒ ač nejen s krásnými zhmotnělými sny, ale i s prázdnou, zbytečnou krutostí ‒ a je to život, rytmus, pohyb, cesta, růst.. A já nemohu ustrnout, tehdy zemřu ‒ ale: teď, když mám před očima dálavy a myšlenky sviští kolem v tom šíleném světě pomíjivosti, dopadám na tvrdou zem; teďse ztrácím, ale nebloudím, nýbrž spatřuji pevný bod, neb tančím v objetí hudby.
Bojíme se, že vše, co vytvoříme, zbortí čas ‒ ale jako bychom si v průběhu života každý namaloval vlastní obraz, který bude promlouvat dál o tom, jací jsme byli, a zanecháme tak svůj otisk na mapě světa. Žádný svět neexistuje ‒ to my jsme ti tvůrci. Jsme stopami v prachu cest, nápisy vytesanými do kamene, ozvěnami mezi horami, kocábkami na rozbouřeném moři, stromy vzpínajícím se k nebi, dotyky deště v žáru slunce. ‒ to my jsme životem. Ve své tvorbě stvoříme, přetvoříme sami sebe, vlastní esenci. Umění ‒ ať je barvou, zvukem, pohybem ‒, to je sen vystavěný z myšlenek, naše stopa po zmizelém životě v nekonečnosti; umění je cestou k nám.
To skrze umění pomíjivé momenty přežívají: jsou jím zachyceny, transmutovány, zvěčněny. Ač každý jim neporozumí, ti vnímaví se je pokusí pochytit. Člověk musí být otevřený, aby to poselství k němu nalezlo cestu. Pochopení leží v přijetí odlišnosti. I v tom, co není vidět ani slyšet, co je opomíjeno, lze nalézt bohatství a krásu. Tajemství spočívá v umění cítit ‒ cítit umění. v tom nás umění učí žít.
Je mým přesvědčením, že podstatou pravého umění je jeho duchovní přesah. Ač pracuje s hmatatelnými nástroji, jimiž se projevuje ve vnějším světě, nehraje si jen s vnějšími formami, ale vyvěrá z bohatství nitra, tvaruje nehmotnou energii a umožní tak těm vyvoleným z nás vytvořit něco, co přesáhne je samotné v prostoru i čase.. Něco takového nesmí stát na okraji, být kamsi vytěsněno, protože tam, kde je umění, tam je i srdce ‒ a srdce je život. Umělec přeci nemůže umění jen provozovat, musí mu vnuknout punc osobitosti, musí do něj dát své srdce a nechat jej zpívat i plakat, musí hledat jeho podstatu. I sebelépe technicky provedená harmonie se jeví prázdná, jestliže není živoucím příběhem a snem
Umění je cizí uniformita, není monolitické, ani neuznává pevných hranic ‒ jediná omezení spočívají v našem strachu a samotném lidství. Stejně jako má piano daný počet kláves, ale hudba z něj vycházející je nekonečná, tělo jako nástroj je ohraničené vůči prostoru, ale tvůrčí nitro nezná hranic. A tak každý jeho kousek může být jinak barevný, jako mozaika, a do každého z nich může být promítnut jiný lidský osud, prožitek v různém pojetí a intenzitě. Právě tato svoboda projevu mu dává prostor pro rozpětí a vývoj, ale má i svá úskalí: je-li umění limitováno či, nedej bože, zakazováno, hrozí mu pouhé přežívání víceméně mrtvé formy či dokonce zánik; je-li ve své svobodě naprosto bezlimitní, může být tím obohacováno, ale i degradováno. V tom je umění odrazem svého tvůrce.
Zde vyvstává otázka autentičnosti. Je autentické vše, co je originálem, co není jen jednou z mnoha slepých kopií kohosi či čehosi, kdy samotný akt umění je jedinečný jako nově narozené dítě? Anebo autenticita vyvěrá jen ze zdroje tradice, která hlídá zachování určitých rysů, aby počin byl tím, za co je prohlašován.? I když se tvůrcův život protkne s jinými, nelze zpochybňovaat jedinečnost jeho prožitků, a proto, vypráví-li svůj vlastní příběh vlastním jazykem a vloží-li do toho sám sebe, své pravé Já, pak zůstane tvůrce opravdový.
Umění je mým pilířem.. Je tím „málem", které je vším, co stačí, aby se rozzářil celý můj svět. Jako by můj život beze jména a má existence bez tváře najednou nabyly obsahu a smyslu. Je pro mě tím, cím je pro řeku voda. Je dechem, který zachovává mé bijící srdce. Promlouvá ke mě hudba a já nevím, co mi říká, ale cítím to a rozumím, nemohu zůstat jen tak stát, pocitově rozpohybovává mé tělo, chce se mi tančit, snad že můj vnitřní svět nikdy nebyl slepý ke kráse ani k bolesti, a tento můj niterný svět chce žít, otevřít náruč svobodě a nebýt nikdy umlčen.
Umění je osvobozující, katargické, a léčivé. Je abstraktní ve své roztančené poezii, duchaplné a Bohem vnuknuté.. Při sebeexpresi vyvěrající z niterných představ, divergentní od jakékoliv externě dané či realistické formy, je člověk jako tvůrce oproštěn jakéhokoliv diktátu a je mu dána absolutní svoboda v autentizaci a realizaci vlastních unikátních vjemů. Naše propojení s Bohem nemusí být nutně náboženského charakteru. Pociťuji jej ve spirituální rovině jako všudypřítomnou, všeobjímající, všeprostupující energii, jež vnukává naší duši moudrost a intuici, živost a tvořivou inspiraci, jako by se Vesmír přetvářel a sebevyjadřoval skze nás. Čerpáme tak z nitra to, co pochází z vnějšku veškeré existence.
Tomu, jehož vnímání je přízemní a konzervattivní a jehož pozornost je zaměřena na to materiální a peněžité, se svět umělců může jevit „zvláštní" a tomu já jsem zptělesněním nepraktického snílka, jenž staví umění na pedestal., zatímco rozvíjí své sálodlouhé emotivní příběhy. Kdybych mohla, zasvětila bych svůj život jen umění, ale jsem-li duše uvězněná v materiálním světě, čelící potřebě prostředků obživy, nikoliv volbou, ale z nutnosti, a je-li umění mým životem a stále ne živobytím, dokonce investice vyžadující, pak budu zápasit na materiální frontě, zatímco si budu pěstovat svůj sen a uměleckém průlomu. O to spíše bude ten, kdo poměřuje jakékoliv snažení oproti výdělečnosti (vida jej jako cíl, nikoliv jako prostředek k cíli), ztotožňovat mé tvořivé sny se „zbytečným" úsilím a já budu prokrastinovat, doslova kolem nich tančit, ze strachu, což se stane spojí-li se vnější kritik s tím vnitřním.
O to spíše je, ve všeobecné atmosférě materialismu, kapitalismu a podcenění umění jako čehosi „zbytného", ocenitelná skutečná láska k umění přesahující byznys. Co když, pro některé, je smyslem života, což z něj činí nutnost? Mně je tanec vším a prostupuje mým životem do té míry, až je s ním synonymní. Čím by bylo lidské společenství bez kultury? Stalo by se bezduchým, vyprázdněným, mrtvým.
A přec mám rebelské srdce, jež křící „Kritici musí být utišeni!" a „Carpe diem!" a nadále si tančí svůj nekonečný sen a nenechá mě spočinout, dokud nepůjdu a nenaplním jej ve skutečnosti, neb to poslání spočívající v umělecké tvorbě, k níž jsem tak silně přitahována, je smyslem bytí vyvěrajícího z neutuchající vášně a, jak bych tak ráda věřila, z nezdolného ducha. Nezbytnou součástí úspěchu je přestat žít ve své hlavě a přijmout postoj „dokáži to" s odvahou, vírou a důvěrou sama v sebe a svojí odyseu.
Žádné komentáře:
Okomentovat