Jediná cesta vede nespoutaností, neb jedině ta otevře brány jakékoliv výzvě světa.
Vlastní „Já" bývalo mou identitou: dechem bytí spletité masy myšlenek, utichlé jsouc v řevu, sebedestruktivním strachem, drobounkou hvězdnou frakcí, prachem vznášejícím se vzduchem, čímsi tak známým, až se to stalo mystifikací. Bylo stvořeno v prázdnotě, anebo bylo nicotou v prostoru?
Nyní... v jakémsi prazvláštním vegatativním stavu, v meziprostoru, v mezičase, „Já" zmizelo... a vyvstala vtíravá otázka: Co je „Já"? Co to, ve své podstatě, vůbec je? „Já" přesahuje samo sebe, „Já" přestalo být samo sebou, jestli vůbec kdy existovalo ‒ tudíž je „Já" pouhým konceptem, konstrukcí sloužící naší vlastní inklinaci k egoismu; je mé „Já" vskutku identické s Tvým „Já", s našimi „Já" ve sféře absolutna ‒ a ‒ může být unikátním pouze v relativním světě? „Já" se stalo nepodstatným, je ničím, neb bůhví čím vlastně je.
To niterné cosi ve mne začalo dlít ‒ s lehkostí, jako by bylo mou součástí odjakživa, jsouc jak všeobjímající, tak samo vším přesaženo, všepřekonavší, věčné, konstantní, neotřesitelně jisté a klidné. Jsem duše, jako bych neměla tělo, nebyla ni-kým, mohla být kdekoliv, kdykoliv, a přec neměnnou.
Zatímco „Já" představovalo útěky, nyní je mé bytí prostoupeno něčím vyšším, jakoby přetransformováno do jakéhosi alter ega; vše i všichni, na nichž mé oči spočinou, vše je navždy zaměřeno a prohlédnuto, neb strach se vypařil... Jako by „Já" vstoupilo do jiné dimenze. Hranice neexistují, je to cesta k věcné podstatě.
Není-li „Já", co zbyde? Vědomí? Vědomí čeho? Toho, že vše je bezhraniční? Jak mohu být obětí, neuznávám-li žádných hranic? Hranic stvořených mou myslí ve strachu před nekonečností... a mysl se identifikuje s „Já".
Je-li můj život jako dosažení konce tunelu, kde nezbývá nic než zeď... a já do ní tluču a mohu jen couvat..., pak nemohu nadále růst, již není žádné svobody. Růst a expandovat ale potřebuji ‒ nemohu ustrnout, ztratit autenticitu, stát se stínem...
Vše probíhající bude pokračovat. Všichni lidé budou procházet mým životem jako doposud. Mé nohy vkročí na známou půdu na stokrát a má mysl se ztratí na neznámých místech mnohokrát více. I strach přijde, a strachu se nelze zbavit či jej eliminovat, ale ‒ stejně jako cokoliv nepříznivého a nechtěného ‒ jej lze akceptovat jako něco tvořícího rovnováhu; může mne to prostoupit, projít mnou a vyjít ze mě pryč, zanechávaje mě nezměněnou. Trápit se tím netřeba ‒ mohu projít ohněm, mohu cítit bolest, může to být nesnadné, i tak to mohu učinit bez spálení, a to bude vše.
Kvůli všemu, co kdy problesklo mým životem, jen to, co přetrvává, to, co přestojí všechny změny, má význam.
Vždy mohu uniknout do samoty, mohu zatoužit po bytí jedinou živou bytostí v bezmezných horizontech, jsem-li si jista, že všechny ty zdi dělící mne od zosobnění mého pilíře ‒ další lidské bytosti, mé milované, posilujícího svazku ‒ lze kdykoliv zbořit. Budu jednou schopna nabýt síly i bez podpory?
Nyní... nemám strach, ač nemohu být otevřenější...
Oprosti se od „Já". Strhni tu zeď. Nech to sebou projít a odejít. Staň se konstantní autoritou. Nepo´třebuješ žádné berličky, co tě neunesou; žádné cizí tváře, co se k tobě neznají; žádný vnitřní žár, co tě popálí. Prostě buď a zůstaň v moudrosti.
Všechna ta slabost, nicotné snažení, bolest... mne přivedly až sem, na druhou stranu, a přiměly mě hledat vysvobození.
Síla, síla, síla... Není žádné „Já"... žádné restrikce... žádná šikana... Je jen tvořivost... jako plynutí času a tlukot srdce... Mohu být jen životem, jsem životem, ne ustrnulou existencí, jež jen stárne, nýbrž životem, jenž nemá konce.
Nemohu být žádným „Já", nevím-li ani, co „Já" je. Vše je jen substancí... nehmotné a přetrvávající. Zvláštní je to pocit, přímo závratný, toulat se po hvězdách...
Žádné komentáře:
Okomentovat