04 července, 2024

V lůně luny

Déšť slzí srdce mého
kámen chladný skrápí; 
žití mé, Já niterné, sny mé,
v existenci jsouce, váhu mají –
proč je vyplýtvat
pro někoho, kdo má v nitru bouři,
ve tváři mračna,
kdo blesky vrhá jako dýkami,
přec srdce jehož, ve skálu se proměnivši, spí,
až neživoucí v nelásce ku mně,
a laskat se, cit něžný dát neumí?!

Tik, tak...
hodiny ubíhají,
života mého čas prchá zběsile v dál,
ač já...
na místě uvízlá, v kruhu se točíčí, pozpátku jdoucí,
duše snivá, pouť jejíž temnota obestřela,
netušíc:
Kudy se kroky mé ubírají?
Kde najít objetí v bezútěšnosti?
Kam zasadit svou lásku, kde může růst, aby rozkvetla?!

Rozhrnout ten háv tmy,
přeji si
spočinout v zářivé náruči, se světelnými paprsky propletená, v lůně jasu dlící,
pocítit dotyk laskavosti, mír pokoje, záblesk štěstí...
žít svými
sny,
do nichž zamilovala se 
realita.

 V lůně luny © Ladanseuse
Koncept 11. 4. 2024 při AP u RM, editace a publikace 4. 7. 2024

Pozn. lůno, aneb lóno či luono, jakožto „mateřský život”, přen. nitroLuna, též Lůna, bleděmodře zářící Měsíc, zde ve význ. zářesvětlopaprsek.

Žádné komentáře:

Můj úplně první příspěvek!

Smuteční zakletí