Déšť slzí srdce mého
kámen chladný skrápí;
žití mé, Já niterné, sny mé,
v existenci jsouce, váhu mají –
proč je vyplýtvat
pro někoho, kdo má ve tváři mračna,
v nitru bouři,
kdo blesky vrhá jako dýkami;
srdce jehož, ze zášti ve skálu se proměnivši, spí,
až neživoucí v nelásce ku mně,
a laskat se, cit něžný dát neumí?!
Tik, tak...
hodiny ubíhají,
života mého čas prchá zběsile v dál,
ač já...
na místě uvízlá, v kruhu se točíčí, pozpátku jdoucí,
duše snivá, pouť jejíž temnota obestřela,
netuším:
Kudy se kroky mé ubírají?
Kde najít objetí v bezútěšnosti?
Kam zasadit svou lásku, kde může růst, aby rozkvetla?!
Rozhrnout ten háv tmy
– přeji si –
spočinout v zářivé náruči, se světelnými paprsky propletená, v lůně jasu dlící;
pocítit dotyk laskavosti, mír pokoje, záblesk štěstí...
žít svými
sny,
do nichž zamilovala se
realita.
Pozn. lůno, aneb lóno či luono, jakožto „mateřský život”, přen. „nitro”; Luna, též Lůna, bleděmodře zářící Měsíc, zde ve význ. „záře”, „světlo”, „paprsek”.
Žádné komentáře:
Okomentovat