Střípky pokoje a štěstí skládám ze zrcadla roztříštěného,
vnitřní řeku bolesti a smutku sytí přítoky mnohé;
je to jako krmě jíst, jež nezažene hlad srdce mého,
lék ultimátní přát si mít na bolest duše v expanzi tance zvlněné;
kéž odešlo by zlé a zůstalo jen příznivé –
vědíc to, ronila bych slzy své?
Jsem alchymistka snivá, víš,
tmu ve světlo proměnit bych chtěla,
ale též oči zavřít mohla bych,
noc ponechat nocí, snít a...
do rána se probudit a...
obejmout se nechat jím.
Ten druhý když jiný je,
příběh rosy ranní paprsky ozářené stvořit lze;
ať již cokoliv v sobě nosím,
dávat slzy nemusí mi, nýbrž přinést smích.
Takovému srdce své dát,
kdo tu pro mne je a konstantně,
nechtíc ztratit mne,
pomáhá mi vzlétnout do oblak,
neb má mne, jak já jeho, tuze rád.
Své vše dát
jen tomu, co růst lásce dává,
po němž zbyde úsměv tlukotu srdce
a teplo náruče, jež nepustí, když jednou obejme,
zanechavši stopy tvůrce ve věčnosti času Země.
Zcelistvění © Ladanseuse
Koncept prosinec 2024, finální editace a publikace 10. 10. 2025