Zřídlo snivců

Dívka, klečíc u pramene života, 
jenž do bezbřehé řeky proudem se vlévá,
jeho pomíjivost ve své reflexi zřela,
kdež nevole vůči ní vzplála.

V nalezišti dávnověkých pohřebišť
nemohla žíti již, aniž by vědela nač,
odevzdat se pouhé existenci,
v srdci bol nad vším tím nadosah,
 a přec nedosažitelným pro ni.

Na „urvi, co můžeš" nevěříc, 
nýbrž ve věčnost myšlenek, ve zhmotnělé kouzlo zázraku života;
je i jiné „carpe diem", živoucí sen,
to vědomí vždy v hloubi duše nosila!

Spousta vzácných okamžiků jistě jí unikla,
se slzami odtekla do vod jezera kalného,
zato v jiných plně přítomna byla
a ze třpytu jejich zlatavého
svou svatyni blaha v nitru si vystavěla.

Zřídlo snivců © Ladanseuse
Nedatovaná prozaická úvaha přebásněná, pojmenovaná a zveřejněná 25. 10. 2025

Kořen

Vyvstává otázka, jaká je podstata, 
z níž nitky vedou dál, 
tvoříce tkanivo mého života.
Jsem hlubina, nekonečný prostor tančící ve vlnách –
tak kdepak jsou břehy její?
Záblesk změniv se v plameny...

Divíc se, k čemu má být
nořit se zpět do hlubin času,
uprostřed mánie „tady a nyní" a „zbavení se nadbytku",
pravda se mi vyjevila:
Kořeny jsou tam – zde je než spleť větví...
odkud prýští ten všeobjímající pocit?

Tudíž pro pochopení toho tady, 
člověk musí jít tam – k podstatě, kořenům, narození –
a hledat ta pojítka, propojení,
písně vnitřního dítěte,
a odhalit tak prvotní pramen spodního proudu svého života.

Dávné časy si žádají léku a inkluze,
jinak setrvají jako trápení,
neb celý náš život je v nich obsažen,
a přec říkají: „Zapomeň na to!"
Kde je pak moudrost v nich obsažená? Zahozena!

Přeci je třeba pevné země, abychom vstali a vzlétli.
 Výmysl je dělení času, vše je v propojení:
je to nekonečně plynoucí řeka, vlnka vedle vlnky, esence našeho života,
a přec tvrdí, že ta jedna jediná je Jí,
ač každičká z nich tvoří proudění,
až se všechny v myriádách rapidně prolínají a rozplývají...

Kořen © Ladanseuse
Původně nepojmenovaná česko-anglická próza proměnivši se v poezii z 24. 1. 2025,
v anglické verzi „The Radix" zveřejněné 14. 10. 25,
tato česká verze zveřejněna 15. 10. 2025

Zcelistvění

 Střípky pokoje a štěstí skládám ze zrcadla roztříštěného,
vnitřní řeku bolesti a smutku sytí přítoky mnohé;
je to jako krmě jíst, jež nezažene hlad srdce mého,
lék ultimátní přát si mít na bolest duše v expanzi tance zvlněné;
kéž odešlo by zlé a zůstalo jen příznivé –
vědíc to, ronila bych slzy své?

Jsem alchymistka snivá, víš,
tmu ve světlo proměnit bych chtěla,
ale též oči zavřít mohla bych,
noc ponechat nocí, snít a...
do rána se probudit a...
obejmout se nechat jím.

Ten druhý když jiný je,
příběh rosy ranní paprsky ozářené stvořit lze;
ať již cokoliv v sobě nosím,
dávat slzy nemusí mi, nýbrž přinést smích.

Takovému srdce své dát,
kdo tu pro mne je a konstantně,
nechtíc ztratit mne,
pomáhá mi vzlétnout do oblak,
neb má mne, jak já jeho, tuze rád.

Své vše dát
jen tomu, co růst lásce dává,
po němž zbyde úsměv tlukotu srdce
a teplo náruče, jež nepustí, když jednou obejme,
zanechavši stopy tvůrce ve věčnosti času Země.

Zcelistvění  © Ladanseuse
Koncept prosinec 2024, finální editace a publikace 10. 10. 2025