Poušť těl

 Říká se tomu láska,
ale je to poušť těl;
hra s nevinností,
slzí – duší – pravdy – štěstí.

Výkřiky světla línií těl v tmě 
– míhající se sen –
se životem ven
prýští bolest.

Ke kameni kámen,
s duší je konec:
v tom jediném trhnutí,
do tápajícího zblbnutí –
v duši prázdno.

A ta poušť těl
zoufalství plných
pokušení – lásky,
jež vypuzena z mysli
již neznamená nic.

Poezie slov náhle zkameněla;
když s duší je konec,
tělesnost je vším.

V srdci zuří válka –
a já ríkám: Amen!;
a já křičím: Mír!

Poušť těl © Ladanseuse
Napsáno r. 2000, redigováno r. 2021