Kdyby tak uměl žít můj smích

 Kdyby tak uměl žít,
kdyby tak uměl žít
můj smích.

A oči tápou v mlze světa,
ožívají stíny na tapetách,
neslyšně v dálce srdce tepá.

Nese stopy minulosti,
oči zavřené teď spánek hostí
a sny roztančených obrazců mysli
pohltil teď klid.

Klidný dech v míru peřin zní,
polárka vyhoupla se z chladu noci
do své teplé záře, 
jež nad trosečníky bdí.

Tam, kde krása svá křídla rozprostírá,
vládne noci luna mírná;
ten žlutý květ jako by se zvedal 
s mojí blízkostí;
jak tuhý je boj s nenávratnem,
láska i ve spánku opouští.

Kam ztratila se
nevinnost dětské lásky,
při zvuku kroků slyšet jsou
radostné dětské hlásky.

Sbohem, má konkubíno?

Kdyby tak uměl žít můj smích © Ladanseuse

Napsáno r. 2000, redigováno r. 2021