Na křídlech času

 Mává mi
čas, jenž roztáhl křídla;
noc bílá je 
plná sklenice vína;
slov mysl plná je,
přec uvězněná do ticha.

Ráno mlha
mé stopy tiše zahladila;
jako můj sen
zmizela jsem
do bíla plného otázek.
Když jeho duše zpívá,
klid ve své náruči mě svírá.

🐦
Má srdce rváče,
ač to ani netuší;
cítím tu bolest,
jak vskrytu pláče,
neb „chlapi"nahlas nebrečí;
popálená duše 
rány své schladit chce
jako rozjetý vlak,
jenž projíždí všechny stanice.

🐦
Ráno 
jeho blízkost
stala se bludištěm;
den usmál se;
jeho hlas utopil se v moři.

Kam ukryl se 
ten plamínek, 
jenž ve mně rozkřesal
a jenž stále hoří?

Proč pořád hledám jej,
když jako by byl všude?

Na křídlech času © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno r. 2021