Před obrazem vybájeného světa bývá těžké přijmout realitu, pod jejíž temnou--byť často iluzorní--podobou se skrývá obsah nevídané krásy, jejíž lesk oslní všechny představy: neboť tato realita je pravdou, jež je nejspolehlivějším průvodcem po cestách, ať již se člověk vydal jakýmkoliv směrem, a je jedinou záchranou před smrtelným pádem do mučivé falše, jež zohyzdí vše, na co člověk pohlédne, a uvrhne jej do divokého smutku, jehož jediným poselstvím je zmar...
A někdy se člověk v zoufalství vrhá k zemi, plný otázek a obvinění, že vše, čeho se dotkne, se rozplyne; že vše, na co pohlédne zmizí; a vše, co uslyšel, utichne... a nazývá to nesmyslnou, bolestnou ztrátou, neboť je naprosto zmaten. Ale co když celá jeho bytostná existence to předurčila k pádu? Co když jeho slova zahnala pochopení a jeho mlčení nastolilo zmatek? Co když jeho myšlenky vytvořily ničivou energii? Co když jeho činy budovaly konec? Co když člověk sám je stvořitelem konce?
Ano, svět ukrývá spoustu zlého, ale ani zlo není neomezené: člověk se jen nesmí nechat lapit iluzí a nechat se v něm uvěznit, neboť vždy existuje cesta „tam" i cesta „zpět" -- a kdo tomu neuvěří, nikdy se ven nedostane.
To není o pozlátku; není to o věcech -- je to o vnitřím bohatství, o víře a oné nenáviděné jinakosti, jež člověka sice odtrhne od vnějšího světa, ale naplní ho krásou světa vnitřního. Člověk musí být jiný, aby byl svůj; musí umřít, aby se znovu narodil; a štěstí najde jedině v bolesti... Nezáleží na vědomí světa, ale na pravdě!
Co ukrývá ticho ⇇ ⇇
Žádné komentáře:
Okomentovat