Nekonečno srdce mého

Mýlíš se v domnění,
že to mé hranice uvrhly mě v osamění;
neb mé Já je bez hranic, 
jsem bezmezná, a přec sama.

Ne to mé,
ale to druhé
srdce,
uzavřelo se,
hlubiny bálo se ‒ a já jsem hlubina...

A tak je to srdce mé zlomené,
ač lásky-plné 
lásky, jež nemá kam jít...

Nekonečno srdce mého © Ladanseuse

Napsáno a zredigováno bilingvně, anglicky jako My Heart's Endlessness, r. 2021

Mešuge

 Blázen ten
nastoupil do vlaku,
rozum vyhodil oknem ven,
byť dušoval se opakem,
a vystoupil na příští stanici,
kde hodil lásku na rozpálenou hranici.

Mešuge © Ladanseuse
Úryvek z básně, napsán r. 2000, zredigován 2021

Tanec něhy srdcervoucí

 Hvězdy rukou v záblescích proplétají se
znetvořenou tmou,
v níž srdce vzplálo touhou krvavou;
v jiskřivém ohňostroji duše bdělá
nad tancem těla k zemi padá;
bosé nohy ‒ holá kůže ‒ na střepinách.

Vír bubnů srdce zahlcuje sirény řev;
snáší se světa tma
jako nukleární spad
rostoucího ega;
mysl plná lysohlávek
až do ochraptění sténá;
jen tvé velké oči soví září,
když umíráček zní.

Něha ‒ na poušti fata morgána
zdá se nadosah;
pulsující tepna tekoucího zlata,
oči oslepené,
ruka zkroucená
v žebrajících mukách.

V záplavě vlasů
hlas se vlní;
důstojnost smeká;
zde stojí mekka
Osvícených.

Tanec něhy srdcervoucí © Ladanseuse
Napsáno r. 2001

Lásky zakletí

 Černých havranů v nitru roztrhl se mrak,
čáry máry balamutí abrakadabra, tak
v čmouhy rozplynul se svět
mých očí, tváří, aut;
vojsko temnoty rozselo do té nahoty jen strach.

Lásko, změnila ses v sen
slunce zářícího každý boží den,
jež v noci zmateno tisíci bludičkami umírá;
jsi dítě matce ztracené,
do zoufalství očí zastřené.

Lásky zakletí © Ladanseuse
Napsáno 2001

Věrolomný příslib

 Naděje –  ten zrádný sen
dětsky smějících se očí,
něžně líbajících rtů,
hřejivého tepla objetí;
naděje –  stačí jediný tvůj dotyk
a probudí se
další beznadějný den.

Věrolomný příslib  © Ladanseuse

Napsáno r. 2001

Všemoc

Můžeš mě rozebrat na kousíčky,
protože já nemám srdce;

můžeš mě odsoudit,
protože já nemám duši;

můžeš mě zabít,
protože já nemám tělo;

můžeš mě přehlížet, 
protože já nejsem...

💔

Všemoc © Ladanseuse

Napsáno r. 2000

Tulačka

 Za oknem mňouká kočka
jako zhrzená milenka
se zářícíma očima, zasněně
toulá se nocí,
až blankytná obloha rána zažene
tu tulačku
smutkem obestřenou
do hajan.

Stočí se do tepla huňatého kožíšku
a pak v noci zas bude
za mým oknem
řvát,
tulačka nezbedná!

Tulačka © Ladanseuse
Napsáno 2000

Zhmotnělý sen

Jsem sama, jakoby ztracená. Jako by mě děsily všechny usměvavé tváře ve vůni jara, jež zmizelo. Jako by všechno zářilo v mé tmě, v mé neviditelné tmě. Je zvláštní, jak těžké je umět být šťastná. Umět zaplašit myšlenky vlastní nicoty. Ten točící se svět kolem mne. Ty probdělé noci a těžký denní spánek. Tu nehynoucí spoutanost. Splašené pocity létají po ulicích jako cáry vznášející se duše. Ty černé myšlenky, ty myšlenky mě naučily se bát, bát se světa v jeho zdánlivě hrané bezbrannosti, bát se slov, bát se pohnout, bát se dívat, bát se žít, bát se divoké radosti, jež se skrývá ve věcech, jež nemohu nepotřebovat, jsou-li naplněny. V potřebě ochrany a bezpečí, potřebě podpory a povzbuzení, potřebě úsměvu a objetí, potřebě porozumění a harmonického souznění..., jejichž naplnění nemůže být bezkonfliktní, jejichž naplnění nemůže být úplné. Nejsou žádní solitéři ‒ jsou jen bojovníci, jen ti nezkrotní a nezlomní a nenapravitelní. Jen ti, již snad vnímají každou nuanci, vnitřně, citově, pod závojem tajemství, pod rouškou nedotknutelnosti, pod pláštíkem netečnosti. Slova jsou možná bezobsažná a činy jsou možná nečitelné. Snad svět je opilý vlastní slávou, kdo ví? Dávat je asi více než brát; je to jako vroucí přání, jež se rozhořelo, jež mě celou naplnilo a pak už jen zbyla prázdnota. A já jen čtu nikdy nenapsané řádky, naslouchám nikdy nevyřčeným slovům, topím se v záři nikdy nenastavšího světla. Bloudím a toužím a stýská se mi ‒ po zářivém štěstí tance; po cestě, jež mě povede; po ruce, jež se natáhne, aby mě zvedla a podržela... abych vstala, abych se probudila a uviděla pravdu bez bludných fantazií, jež ze skutečnosti udělají čmouhu nikdy nezažitého rána. Kdo jsem a co dokáži, když nevím a svět mlčí? Proč mám stále pocit, že když usínám, svět začíná tančit? Že se nesmím dívat, že se ani nesmím dotknout toho tančícího světa? Kéž by otisk mé dlaně na okně nikdy nezmizel a moje stopy se nikdy neztratily, kéž by mé oči nikdy nepohltil spánek, kéž by mé srdce nikdy nepotřebovalo. Není-li nespoutanost možná, všechny výzvy světa zůstávají nedostupné: vše nelze zdolat, všemu nelze rozumět, vše nelze mít, všemu nelze věřit... Moje pochyby jsou paralyzující, dechberoucí, oslepující, zatemňující a tak ohlušující, až vše ostatní je neslyšné... a můj úsměv někam zmizel, nemohu jej najít. Copak zbývají jen sny? Kdo slyší, vidí, cítí, chápe? Kde je MŮJ anděl? Proč mám stále pocit zneuznání, podcenění? Já nevím-nevím-nevím, ale tolik to potřebuji. Prosím, jen v duchu prosím. Proč jsem sama, když nejsem? Proč jsem smutná? Proč mám potřeby, proč musím mít potřeby? Chci. Změnit. Svět. Svět barev, svět zvuků. Tento. Můj. Náš. Ne-s-mysl. Pravdu. Smích. Slzy. Musím najít sílu, sílu vidět krásu, sílu vyzařovat krásu. Krásu nepoznanou a neuchopitelnou a vábivou. Chci jí podlehnout, chci jí být. Chci věřit, že nejsou temné stíny; chci věřit, že je mohu odehnat. Cítit, Být blízko lásky. Vnímat nuance všeho. Ne nevědomost, ne šílenství ‒ jistotu nalezené pravdy. Sílu, jež mě naplní touhou a já vyjdu na kopec jako šťastný blázen, můj křik bude silnější a má víra pevnější. A odhodím své tělo, neb jsem si vybrala duši. A ve svém tanci naleznu srdce, jež nikdy nepřestane bít. V té nehmotnosti, v té živoucí síle. Stanu se svým snem. A až uslyším to volání, odpovím. Vždy odpovím. Vím, že i mně jednou bude zodpovězeno; že dojdu uvědomění. Nic nenaleznu ve zlých předtuchách, snad jen strach. Chtěla bych cítit, že já jsem a nezůstávám nepoznaná; chtěla bych vědět, že jsem vším tím, co dávám. Vím, že dokáži milovat, bojovat, být; že dokáži nalézt tu energii nespoutané síly. Naučit se žít. Pochopit, co mohu a nemohu mít; uvědomit si hodnotu toho, co mám i nemám. Marně nežádat, a přec jít stále dál, abych nakonec nalezla to, co nalézt mám. TANEC! TANEC! TANEC! Být tancem. Být tancem. Být tancem, hudbou, sama sebou ve víře. Mít ráda a dávat se. Neslyšet své srdce plakat. Bere mi to sílu a já potřebuji jít dál... jít dál neunávně krok za krokem za svým snem..

Zhmotnělý sen © Ladanseuse 

Blíže nedatovaný proud vědomí, editován 2021

Střípky absolutna

 Nevypovím zde vše; toto nebude absolutnem, nýbrž střípkem a náznakem kouzla a hloubky vnímání síly okamžiků, neboť cokoliv je jednou verbalizováno, pojmenováno ‒ zvláště to, co takto pojmout zcela nelze ‒ vystoupí z té hluboké a nekonečné sféry podstaty a čisté pravdy, a přiblíží se povrchu a omezenosti, kde se zahalí iluzorním tajemstvím ‒ zatímco to neverbální, nehmatetelné a spontánně svobodné zůstane tam, kde zůstat má: v těch okamžicích, jež obdařily vnímavou duši pochopením, pro něž slova nejsou potřeba...
💞💞
Prošla jsem si spirituální, až mystickou cestou. Zprvu plná bolesti a smutku na hranici exploze, po vnitřním přerodu plná dobré, neporazitelné síly. Vše přiživovala ta intenzita všeho, ten přehršel vjemů: hvězdný prostor nad hlavou; příroda životaplná, ač dusivosti města prostá; noční ticho, až na cvrkot kobylek, absolutní, jednolité stejně jako tma; slunce, jež pálilo i hřálo; tanec i mé procházky vesnicí, obé z čehož mě fyzicky unavovalo, ale duševně se mi stalo hladovou potřebou, potravou a nato naplněním; hudba ‒ prastaré dunění bubnů, jež denně pulzovalo mým tělem; a všechny ty duše k sobě se přibližující, od sebe se vzdalující, spolu bojující i se objímající, splývající... Ta naprostá přítomnost, svoboda mysli, pocitovost... A člověk tvořil, vždy s novým ránem, aby v noci, kdy splynul s tichem, byl plný vědomí, že den se nenaplnil toliko časem jako stopami, jež na své cestě zanechal... a že byl-li ten den malířem světla, stal se dítětem nekonečnosti...
💞💞
Došla jsem uvědomění, že bolest, jež jsem cítila, není ‒ přes veškeré zdání nemůže být ‒ nepřítelem. Nelze se jí vyhnout, a i kdyby ‒  neměla bych tak činit. Nechám-li ji do sebe vstoupit, dlít ve mě, protrpím-li ji, projde-li mnou a pak ji psychicky donutím jít ‒ tehdy, kdy bolest zmizí, vyrostu s ní a budu silnější než dřív.
💞
 Prý jsem si vybrala cestu „složitou”, což prý není „správné”. Já si ale nevybírám cesty podle jejich jednoduchosti či složitosti ‒ vybírám si z cest tu, jíž považuji za správnou, neb vede k (pomyslnému) chrámu; tedy tam, kam chci dojít. A jestliže je cesta vedoucí k cíli náhodou složitá, měla bych se snad obrátit a odejít, vybrat si raději cestu jednoduchou, jež ale nikam nevede? Jistě: nejsem-li opravdová a nemyslím-li to vážně; jinak: ztěží. Cesta k úspěchu nemůže vést přes úspěšnost, nýbrž vede přes neúspěchy; než člověk vystoupí na vrchol hory, cestou si nejspíš mnohokrát nabije a čas na ní bude zkouškou jeho trpělivosti, ale chce-li dojít do cíle, je jeho volba jasná. 
💞
Navíc je zde ten aspekt nespokojenosti: neboť to není spokojenost, ale nespokojenost, co nutí člověka vyvíjet úsilí, jež vyústí v kýženou změnu; protože je-li člověk spokojen, oč by se snažil a proč? Mohl by dost dobře spočinout na svém domnělém piedestalu, ale kdyby se nijak nesnažil, proč by žil? Jen aby dýchal a jedl a spal? A je-li svět člověka tak dokonalý, bez poskvrnky, bezstarostně si proplouvá časem, je-li naplněn, proč by člověk vyhledával jiné světy ‒ sféry, jež jej vyburcují ze spánku, jež ruší jeho bdění, jež do něj vnáší živoucí opravdovost?
💞💞

Střípky absolutna © Ladanseuse

Blíže nedatováno, napsáno zřejmě 2003-8; Vojnarka, Trstěnice u Litomyšle

Fénixův vzlet

Plynuli jsme jako voda 

nevědomky v sladkém snění, 

ale byli jsme troud, 

co zachvátil jej oheň 

a uvrhl nás v utrpení. 

🔥

Je naším zbožným přáním, aby se to bývalo nestalo, neb ta záplava bolesti byla, a snad stále je, k zbláznění. Ač se uzdravíme, zůstaneme navždy zjizveni; i v té nejoslnivější záři mihne se tu a tam na duši stín. Právoplatně cítíme, že to „není právné”... 

Ale... právě ta největší bolest nás může dovést k našemu nejvyššímu Já, máme-li v sobě dost síly projít si takovou vnitřní přeměnou. Bolest lze alchemizovat v sílu, přičemž velikost prvého je přímo úměrná velikosti druhého. Jedna súfijská modlitba praví: „Roztříšti mé srdce na tisíce kousků, aby se mohlo naplnit nekonečnou láskou.” Chceme být v bezpečí, a přesto nemůžeme zůstat světu uzavřeni, neb jen s otevřeným srdcem můžeme být laskyplní,.

I toto je součástí naší přeměny v toho, kým jsme se stali; taková je cesta, po níž jsme se vydali; takový je náš cíl: tady teď takto jsme a nemůžeme nebýt. Byli bychom jiní, pokud by se to bývalo nestalo tak, jak se to stalo, a nebyli bychom na tom nutně lépe ‒ snad dočasně šťastnější, ale nejspíš též chudší na duchu. Nedošli bychom až sem, tak daleko ‒ tam, kam je nám předurčeno dojít.

Nejde o popírání skutečnosti ‒ jde o znovuzaměření se na vnitřní růst a moudrost; o nalezení smyslu i na temných místech, ozářených naším niterným světlem. Je to křest ohněm, skrze nějž ale budeme znovuzrozeni.

🔥

Vnitřní prožitky jsou nezměrné a individuální, marné jsou proto snahy učinit je objektivně změřitelnými. Mé zlomené srdce či trauma může být znehodnoceno v nesoucitných očích, v nichž se jeví jako „nic”, ale pro mě je skutečností a zaslouží si, při vší empatii a porozumění, takovéto uznání. 

I proto, buďte ujištěni, toto říkám s největším možným respektem a soucitem k lidem a tomu, čím si museli projít. Vím, co je to trápení, stejně jako vím, že nikdo se trápit nechce, a tak hluboce cítím se všemi trpiteli. Já, jsouc prostá, si jistě nepředstavuji vítězství nade vším ‒ pouze odmítám mentalitu oběti, jež by mi svázala ruce. 

Mýtický Fénix povstal z vlastního prachu jako přeměněná, nová bytost, jež je, podle mě, skvělým symbolem prožitého utrpení vedoucího k velikosti. Bohužel, ne všichni povstanou... Ale dokážeme to? Jistěže ano! Cokoliv, co existuje či se děje, je takové, jaké to je, ale je to naše vnímání, jež předurčuje, jak to budeme pociťovat a vnímat, a právě takové se nám to bude následně jevit. Kdo či co určuje, co je a není nad naše síly? My sami! Zůstaňme silní!

🔥

Povstaneš-li, tak jako já, z popela vlastního života, seznáš, že... 

ani zničení není úplným koncem, neb ze spáleniště vzejde nový život; 

neexistují nenapravitelné ztráty, nýbrž po každé ztrátě následuje obnova; 

ani zlé události netrvají věčně a nakonec člověka posílí pro vnitřní růst. 

A tak v sobě najdi víru v pokračování, odvahu a odhodlání jít dál;

 najdi v sobě sílu žít a vzlétneš jako Fénix do oblak! 

Máš totiž statečné srdce!

Fénixův vzlet © Ladanseuse

Napsáno 2020 - 2021

Poušť těl

 Říká se tomu láska,
ale je to poušť těl;
hra s nevinností,
slzí – duší – pravdy – štěstí.

Výkřiky světla línií těl v tmě 
– míhající se sen –
se životem ven
prýští bolest.

Ke kameni kámen,
s duší je konec:
v tom jediném trhnutí,
do tápajícího zblbnutí –
v duši prázdno.

A ta poušť těl
zoufalství plných
pokušení – lásky,
jež vypuzena z mysli
již neznamená nic.

Poezie slov náhle zkameněla;
když s duší je konec,
tělesnost je vším.

V srdci zuří válka –
a já ríkám: Amen!;
a já křičím: Mír!

Poušť těl © Ladanseuse
Napsáno r. 2000, redigováno r. 2021

Vítr a květina

 Slyšela vítr, jak šeptá jí do květů;
květina – ptala se – co chceš?
Hladil jí – nic, jen mám tě rád.

Vítr ale příliš zesílil;
květina – přesto se mu vrhala do náruče.
Plápolal – chci jen s tebou být.

Až první kapky zpravily jí,
že se blíží bouře;
květina – ztrácela okvětní lístky.
Fičel – zmiz!

Pak vítr utišil se;
květina – marně hledala teplo slunce.
Oněměl.

Až nakonec vítr odvál;
a květina?

Vítr a květina © Ladanseuse
Napsáno 2000, redigováno 2021

To věčné v nás

 Snila jsem jednou o tom, jak se toulám krajinou, jejíž krásy mě fascinovaly a vzbudily ve mně touhu je zachytit, ale jejichž velikost mé snahy zhatila, a tak mi unikly a zanechaly ve mně citové prázdno...

Cítila jsem, že to hloubka mé citlivosti, vnímavosti a soustředěnosti předurší mou schopnost rovzpomenout si na to, co pominulo, ač toužila jsem, aby to přetrvalo neměnné, zvěčnit to – vyrvat to ztracené z propasti času a oživit to.

Jako by veškerá životní energie pramenila v právě plynoucích okamžicích. Spočívá v nich vzácnost věcí, jež jsou nám drahé, ale jež se již nikdy znovu neobjeví, snad jen v našich snech. Plný, uvědomělý prožitek přítomného okamžiku tak postačí k moudrosti věků, a tak vychutnávejme víno života plnými doušky.

To věčné v nás © Ladanseuse

Překlad „The Infinite in Us”

Tanec v srdci věčnosti

 Fascinuje mne tvořivý proces; to, co inspiruje a podnítí zrození koncepce a obdaří to vysněné, vizionářské duchovní dítě vitalitou a učiní z něj hmatatelnou skutečnost, aneb – jak to vyjádřil A. Huxley – zázrak holé existence. 
💗
A zde přichází vize, svobodná a tvárná, jako by se zrodila z chvění momentů, jež jsou tvarovány jako vítr vanoucí písek do dun a utvářeny neviditelnýma rukama k zenitu věčnosti, což naplňuje člověka pocitem, jako by ochutnával jednotlivé ingredience pokrmu, jehož plnou chuť teprve pozná. A protože vše, co přichází, bylo vstřebáno a přijato s otevřeností a vírou, vize bude naplněna.
💗💗
Přitahuje mne tvořivá práce, nejen kvůli svým estetickým kvalitám, ale i proto, že mne naplňuje radostí, že žiju. Jakýkoliv den nesoucí v sobě naději, že se mi podaří něco vytvořit či se o něco podělit, je dnem, který stojí za to žít – jedině pak, za soumraku, kdy vše splyne s tichem, si mohu plně uvědomit, že ten den nebyl naplněn jen časem, ale že jsem jej skutečně prožila a učinila jsem tak smysluplně.

💗💗💗

Tanec v srdci věčnosti © Ladanseuse

Překlad „Dance in the Heart of Eternity"

Skryté bohatství

 Tak moc ráda bych se stala dosti moudrou na to, 
abych nedlela na věcech zdánlivě bezvýznamných, 
nebýt té tajuplné esence nesmírné tmy – tmy nehmatatelných pokladů světa, 
v jejímž srdci se ocitám s holýma rukama v neutuchající naději, 
že procitnu a zřím to skryté hájemství snů proměnivších se v realitu.

Tak moc ráda bych se stala dosti moudrou na to, 
abych vždy zachytila význam okamžiku, ještě než se rozplyne,
 jelikož, Bože můj, 
ten je něčím tak pomíjivým a nehmotným, a přec podstatným, 
neb věčnost musela začít jedinou chvilkou, neb život je sledem momentů, 
z nichž tento jediný okamžik je prvním krokem na cestě--
na cestě, jejímž cílem je osud.

Skryté bohatství © Ladanseuse
Překlad „Hidden Riches"

Hvězdná záře rostoucí hory

Pro mne by bylo úspěchem vidět trvale a jasně smysl svého života, 

ať již by spočíval v čemkoliv, 

a zažít z něj vycházející pocit spokojenosti a štěstí.

Lidé mohou mít vysoké cíle: 

jako by šplhali na horu, která neustále roste; 

jako by jejich les každoročně spaloval požár;

jako by každý z jejich obrazů byl lepší než ten předchozí, ale žádný by nedosahoval myšlenkového ideálu;

jako by vztahovali ruce ke snům hořícím ve slunci či utopeným v oceánu;

jako by nechávali svoji duši ztratit se, letět ke hvězdám, 

a unikali okolní temnotě do spásy vnitřního světla, 

stále majíce navenek prázdné ruce.

Lidé chtějí vidět svoji hvězdu zářit, ne se dívat na své pošlapané sny; 

lidé jsou tvůrci: často si přejí vytvořit něco velkého, hmatatelného a nepřehlédnutelného, 

co by představovalo snad jakýsi důkaz jejich hodnoty, co by zanechalo stopu,–

a to je jejich poezie života: zaplnit prázdnotu.

A přesto je zázrakem, že vůbec jsou.

A přesto malují světlo jako děti nekonečnosti –

přes své ztráty, bolesti a prohry, přes všechny své domnělé pokřivenosti. 

Jako jedinci jsou tyčící se horou utopenou v plamenech slunce.

Hvězdná záře rostoucí hory © Ladanseuse

Napsáno 20. 11. 2006, redigováno 2021

Feťáci domnělé slasti

Když jste mladí,
nikdo pro vás nemá slitování;
jste jen feťáci blouznivé noci
představ zmařeného ideálu,
odsouzenci domnělé slasti.

Feťáci domnělé slasti © Ladanseuse

Napsáno r. 2000, redigováno r. 2021

Obraz neslyšného vzdoru

 NESMÍŘIT  SE S NĚMOTOU
napsal na zeď zející prázdnotou
černou barvou
se sprejem v ruce
ve válce tichých
poslů a rebelů,
těch zbitých a lichých,
v nahotě, co příliš křičí.

Obraz neslyšného vzdoru © Ladanseuse
Úryvek z básně „Malíř“ zapsaný r. 2000, redigován r. 2021

Kdyby tak uměl žít můj smích

 Kdyby tak uměl žít,
kdyby tak uměl žít
můj smích.

A oči tápou v mlze světa,
ožívají stíny na tapetách,
neslyšně v dálce srdce tepá.

Nese stopy minulosti,
oči zavřené teď spánek hostí
a sny roztančených obrazců mysli
pohltil teď klid.

Klidný dech v míru peřin zní,
polárka vyhoupla se z chladu noci
do své teplé záře, 
jež nad trosečníky bdí.

Tam, kde krása svá křídla rozprostírá,
vládne noci luna mírná;
ten žlutý květ jako by se zvedal 
s mojí blízkostí;
jak tuhý je boj s nenávratnem,
láska i ve spánku opouští.

Kam ztratila se
nevinnost dětské lásky,
při zvuku kroků slyšet jsou
radostné dětské hlásky.

Sbohem, má konkubíno?

Kdyby tak uměl žít můj smích © Ladanseuse

Napsáno r. 2000, redigováno r. 2021

Na křídlech času

 Mává mi
čas, jenž roztáhl křídla;
noc bílá je 
plná sklenice vína;
slov mysl plná je,
přec uvězněná do ticha.

Ráno mlha
mé stopy tiše zahladila;
jako můj sen
zmizela jsem
do bíla plného otázek.
Když jeho duše zpívá,
klid ve své náruči mě svírá.

🐦
Má srdce rváče,
ač to ani netuší;
cítím tu bolest,
jak vskrytu pláče,
neb „chlapi"nahlas nebrečí;
popálená duše 
rány své schladit chce
jako rozjetý vlak,
jenž projíždí všechny stanice.

🐦
Ráno 
jeho blízkost
stala se bludištěm;
den usmál se;
jeho hlas utopil se v moři.

Kam ukryl se 
ten plamínek, 
jenž ve mně rozkřesal
a jenž stále hoří?

Proč pořád hledám jej,
když jako by byl všude?

Na křídlech času © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno r. 2021

Dívenka snivá-bdící

Dívenka snivá-bdící
s magickou hvězdou na dlani
šplhá se k nebi,
topíc se ve vycházejícím slunci,
aby padla k zemi
a v jejím prachu políbila den na rozloučenou.

Maluje si obrázek beau monde,
udržujíc si tak mysl šíleně silnou;
klečí na kolenou,
v slabosti své srdce upustivši;
její žal ji oslepuje
slanými slzami,
jež kradou radost očím jejím
v posměšném světě.

Marné to naděje, plané to odsouzení,
láska je ikonou její,
tak vytoužená, tak nevýslovná,
patříc k nebi,
křehkou duši zachvátivši,
v koutečku nesmírnosti
jako slaboučký paprsek světla ve tmě,
vždy nacházíc místo své.

A dívenka, v realitě cizí, bdí,
bdí ve svých snech.

Dívenka snivá-bdící © Ladanseuse
Překlad  „A Fanciful-wakeful Lass”, původně A Stranger to Reality” z r. 1999, redigováno r. 2021

Duše má, zamlčená

 Podle voda hučí
ve vodopádu slov,
jenž moji duši mučí
v zamlčenosti.

Duše má, zamlčená © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno 2021

Blízko nedohlednu

 V blízkosti věcí milovaných
nenávist leží v dálce;
je jen jeden krůček do propasti
v labyrintu mlčícího světa.

Ve společnosti věcí netušených
strach skrývá se v otázkách;
myšlenky jsou příliš živé,
rychlejší než světlo.

Blízko nedohlednu © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno 2021

Ty oči unylé

 Ty oči,
co již světla nespatří,
utopené v slzách,
upírané k nebi;
ty oči
připoutané k zemi,
co hledají,
co již bloudí;
ty oči,
co již moc dlouho milují,
nyjí.

Ty oči unylé © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno 2021

Tlukot srdce v mlze

Tlukot srdce v mlze;
stíny tají,
světlo pluje,
slzy šumí.
Hořký měsíc očí;
stopy mizí,
ticho rozkřiklo se.

Tlukot srdce v mlze,
vlhké dlaně;
duše taje.
Neslyšná slova;
mysl spí,
sny v noci se utopily.

Tlukot srdce v mlze;
tlumený výkřik
roztrhl nitro v kusy.
Život v padlém listí stromů;
andělé naslouchají;
nápisy na zdech
říkají: Miluji Tě.

Sny poletují;
další temná ulice;
mohy ztěžkly;
dech.

Jako zvony zní
tlukot srdce v mlze;
křičí,
ale našlapuje tiše.

Tlukot srdce v mlze © Ladanseuse
Napsáno r. 1999, redigováno r. 2021

Tělo a duše

 Čtou si v knize života
a objevují, 
že se na ně dívá prázdnota;
ve spleti těl
duše jim uniká;
dívají se do země
a čtou čáry ve svých dlaních,
kde vepsány jsou dráhy jejich života;
v dějinách světa 
zaniká jejich vlastní historie.

Vyšel měsíc ve svém třpytivém království
a noc vše do tmy ponořila;
mlha otisky prstů na oknech zahladila.
A chuť polibků a vůně těla
a rána, jež jsou holá, smutná, opuštněná;
zvadlé květiny;
oči ponořené do vína.

Naděje ztroskotala,
až na pokraj smyslů se ponořila
a zmizela do čistého bíla.

Tělo a duše © Ladanseuse
Napsáno r. 1998, redigováno r. 2021

Krása mezi námi

 Vidím Tě nejistě přicházet
a v očích skrývat celý svět,
s myšlenkami jako ulice
s nápisy po všech zdech.
A touha je jako ptáci v korunách, 
z nichž zní jejich zpěv.
Bojím se, že s Tebou pokaždé
bylo s Tebou naposled.

Ale teď... 
není tu nic
– jen Ty–
a mé srdce je Ti otevřené;
v Tvé blízkosti 
bolest, jež mě drásá, zmizela;
není tu nic 
než jen 
Ty
a 
já
a 
krása.

Krása mezi námi © Ladanseuse

Napsáno r. 1998, redigováno r. 2021

Přízračný host

 Čas znovu se vrhá do náruče noci;
vidím ho pokaždé, když zavřu oči.

Nebe chladného deště slzy roní;
v čistotě prázdna, v propasti temnoty,
vzpomínky se rodí.

Bolest
vkrádá se a kusy života mi bere;
v samotě bez něj
je kus naděje i beznaděje...

Ospalé ráno zahání zbytky noci,
jež je mou nepřítelkyní
i z nouze ctností.

On je pořád se mnou a nikdo o tom neví;
otevřu oči a zjistím, že tam vůbec není.

Přízračný host © Ladanseuse
Napsáno r. 1998, redigováno r. 2021

Andělé padlých snů

 Proč šlapat po lásce, po štěstí

a za sebou nechávat jen padlý sníh?

A co tiší andělé, 

již hledají své odhozené sny?

Čtou se zoufalým šepotem 

v myšlenkách již dávno minulých dní.

Jsou knihy, otevřené, 

přesto plné tajemství

vskrytu všech těch prázdných míst, 

jež bez pochopení nedají se číst.

Kdo slyší ten pláč krásy bez obdivu přes svůj smích?

Andělé padlých snů © Ladanseuse

Napsáno 1998, redigováno 2021

Jazykem duše

 Je mi lhostejno, zda-li je to snad nedokonale řečeno –
chci si s tím hrát; oživit, uskutečnit, osvobodit to...
Cílem je sdílet okamžiky symetrie či harmonie,
jež vyvěrá z hlubin duše, aby se vyjevila,
vytvářejíc pouto s okolním světem
skrze proudy nevědomí,
jež je nyní hmatatelně skutečné.

Jazykem duše © Ladanseuse
Překlad „In Soul's Tongue“