Dojde-li na rozum a cit, bezděčně mi na mysli vyvstane satirický výjev bolavého, zlomeného srdce, nad nímž se káravě tyčí mozek se slovy „Já jsem ti to říkal", jenž mají naznačovat, že srdce bylo opětovně „pošetilé" a došlo úhony, protože neuposlechlo „moudrou" mysl. Jakkoliv by někteří přísahali na pragmatismus, ten se mi nejeví jako cesta vysvobození, nýbrž spíše jako prázdná a nepřekonatelná zeď, před níž stojím jako malíř; zatímco někteří vkládají svou víru do racionality, já se troufám pochybovačně tázat, zda-li to je vskutku to, co povětšinou pohání lidské chování...
Nevím, proč mysl bývá tak glorifikována, jestliže nám – či alespoň mně – působí takové potíže! Zaplavena myriádami neutuchajících myšlenek a produkující mentální konstrukty často v rozporu s realitou, a přec schopna tě tak ranit a vystrašit! Mysl se může stát překážkou, jestliže se snaží racionalizovat to nehmatatelné a vytváří hranic ve strachu před nekonečností – ale tvá duše JE nekonečná. Nikoliv, bez dosažení kontroly a vnitřního míru ti prokáže medvědí službu. A ty, jako myslitel/-ka, by ses měl/-a v duchu ptát, zda-li se ztotožňuješ se svou myslí, anebo zda-li je tvá mysl sice tvou součástí, ale zároveň nezávislou entitou, což tě v širším kontextu dovede k otázce, kým jsi ty sám/sama.
Srdce jasně zří to, k čemu je mysl slepá. Věřím na následování svého srdce, protože mi vždy říká pravdu, jíž v sobě nese. Zeptej se svého srdce, jaké jsou tvé skutečné touhy; ono ví nade vší pochybnost, neb, hluboko uvnitř, ty a tvé srdce jste v souladu. Pocity – jakkoliv znepokojivé a nesmírné dokáží být – jsou poslové a jako tací by měly být brány, neb v sobě nesou smysl a za ním se skrývající důvod, jež je třeba vypátrat.
Abychom byli opravdoví, musíme dělat věci ze srdce. Otec Jaroslav M. Kašparů jednou poznamenal, že odpouštíme ze srdce, neboť zatímco mysl si vždy křivdy bude pamatovat, díky odpuštění od srdce nás nebudou již tolik tížit, neb „ze srdce tryská veškerý život" - vskutku, „když se vaše mysl zastaví, budete žít dál, ale když se zastaví vaše srdce, zemřete". Nesmíme se ale ohlížet, protože, použijeme-li podobenství, „jakmile vezmete do ruky pluh, nesmíte se otáčet", jinak pole nezoráte, ale zvoráte.
„Srdce spraví samo sebe. To tvá mysl by ti měla dělat starosti. Tvé srdce již ví, jak se vyléčit." pravila Nikita Gill. To shledávám velmi přesným, neb již dlouho cítím, že se potřebuji oprostit od své mysli, anebo, lépe řečeno, zabránit své mysli, aby mě kontrolovala, vzhledem ke všemu tomu marastu, jenž je na překážku. Abych byla spravedlivá, mysl i tak nabízí nějaké odpovědi na mentální úrovni, nicméně existují věci, které nelze řešit intelektuálně, zvláště ne ty hluboce emotivní, ne zcela, a je to právě srdce, jež je citovým mistrem, jehož stojí za následovat..
Někdy je lepší jen cítit a vnímat, stát se mírumilovným pozorovatelem, přijmout situaci, dát věcem i lidem prostor a svobodu, a vyslat tu energii do vesmíru s žádostí, aby splnil tvá přání, a zároveň se mu odevzdat s veškerou vírou, jíž v sobě dokážeš najít, v jeho všeobjímající moudrost a vrozenou dobrotu. Jako by odpověď spočívala v přijetí, jako by nechat jít znamenalo přitahovat. Naslouchej vesmíru, když promlouvá, a splyň s ním, je-li to volné plynutí, neb násilím nic nezískáš.
Mysl toužící po kontrole stále klepe na zavřené dveře. Ale je to srdce, jež má klíč. Pohlédni do něj. Srdce je chrámem, v němž všechna láska dlí a z nějž láska vyzařuje do světa. Otevři své srdce! Láska je odpovědí na vše, co existuje - říká ten snílkovský romantik ve mně. A je to duše, která prý urovná ten nekonečný nesoulad mezi těmi dvěma – myslí a srdcem –, a tak se vydejme na duchovní cestu. Naslouchej svému vnitřnímu hlasu, ne hlasu ostatních, protože hluboko uvnitř tebe dlí pravda o tvých nejniternějších tužbách. Co tě činí v životě šťastným/-ou? Odpověď leží uvnitř tebe, ne ve vnějším světě. Ostatní ti to říci nemohou, neboť nejsou v tvé kůži. Prozřetelnost není od toho odloučena – vesmír prostupuje vším.
Věřím, že Bůh k nám promlouvá skrze duši, což osvětluje, proč je duše nositelkou moudrosti, jež nás převyšuje a stává se naším vnitřním vodítkem. Duše vytuší věci a zná to, co nelze v daném čase znát, dokonce předpoví osud tebou zvolené cesty. Je spolehlivá v tom, že ví, i když není cesty k takovému vědění: žádná předchozí zkušenost ani žádný vhled do budoucna. O tom není lepšíhu důkazu, nežli to zažít, že? A mně se to stalo! Duše je mudrcem i prorokem. Jelikož jsme jí obdařeni, pak v sobě dost možná neseme odpovědi, jež tak zoufale hledáme, ale jen když k tomuto vnitřnímu bohatství získáme přístup. Hluboko ve svém srdci znám tu cestu.
Cesta duše © Ladanseuse