Divočina nitra

Bolest mne bodá v plynoucím čase

v přívalech smutku, který nekončí, topím se;

tou bolestí rostu, ale nic z ní nevykvete.

Únava mě přepadá – jak bych vnitřní divokost utišit mohla?

Chaos, rozpor, prýštící krev času,

bublinky života, duše opuštěná, a oči, co je přitahuje voda;

Sny skončily mi pod nohama, válí se v prachu.

Myšlenky zaplavily moji mysl,

řítí se v dál, až končí v nenávratnu.

Mé srdce se rozpíná, barvami hoříc,

a ten drahokam září, září– je oslepující,

Tvůj úsměv, tvůj úsměv, tvůj úsměv...

Divočina nitra © Ladanseuse