Mystérie či mizérie?

Já pláču s úsměvem

a raduji se s pláčem

jako dítě nikdy nenarozené

v temné záři slunce,

jako by byl život po smrti

a smrt okamžikem narození.

Cítím...

dotyk, co nezahřál;

úsměv, co bolí;

slunce, jež smáčí déšť

v minovém poli.

Nonšalantní

jako motýl tančící na hladině,

groteskní

jako vlnící se zmije --

všechno jednou zhyne...

Jen čas, v němž duše rozpíná se, 

jen duše, jíž zaplnila láska,

smrtí nekončí.

Je to vše mystérie či mizérie?

Mystérie či mizérie? © Ladanseuse