Přemýšlet není krásné, přemýšlet je objevné,
ale krásné je vnímat – i se vší tou bolestí,
neb tam není správných ani špatných odpovědí, všech těch možností interpretací možností...
🌼
Je to jako dům
na útesu
v šumění příboje;
otázka,
zda padám či letím, stoupám či šplhám, jdu či klopýtám, mluvím či umlčuji myšlenkami.
🌼
A kdo je mudrcem, pokladnicí vědění, ne nesmyslnosti,
kdo je skutečným, opravdovým nositelem pravdy?
🌼
Byla jsem dítětem, a kdo bude dítětem mým?
Byla jsem myšlenkou, a kdo bude myšlenkou mou?
Zachvěla jsem se jako pocit, mihla se kolem jako stín, a kdo že to vtiskl sám sebe do mě?
A do koho já vtisknu samu sebe?
🌼
V mozaice souvislostí
vše je navzájem propojeno, všichni jsme spojeni, ač se třeba neznáme –
jinak se vše zhroutí.
🌼
A nemusíme si nic říkat, můžeme jen tak stát a dívat se nečinně –
a stejně vše poplyne dál – je to nezvratné, nezastavitelné, nezničitelné – jako čas, věčná myšlenka...
🌼
Kde je zdroj té síly? Jaký je její cíl?
Jakou roli hrajeme?
Kdo jsme?
Kdo jsem?
III. Pokladnice moudrosti © Ladanseuse
Napsáno 7. 4. 2006
Žádné komentáře:
Okomentovat